Besedovali o životě na vozíku


JAROMĚŘICE NAD ROKYTNOU - VZPoura úrazům, tak se jmenuje projekt Všeobecné zdravotní pojišťovny, zaměřený na prevenci dětských úrazů a nehod, jehož ambasadoři navštívili ve středu dopoledne Základní školu Otokara Březiny v Jaroměřicích.

Čtyři vozíčkáři ve svém programu na pomezí přednášky a besedy pohovořili o tom, co je samotné na jejich vozíčky dostalo, jak s následky svých zranění žijí. Michal Vondráček se po úrazu páteře nedobrovolně stal vozíčkářem, když v roce 2010 neodhadl rychlost nájezdu na snowboardový skok. Pavel Bambousek v roce 2002 vinou vlastní klukoviny spadl asi z 10 metrů, zlomil si několik obratlů a poranil si míchu. Osmatřicetiletý Jan Krauskopf se v srpnu roku 2011 ošklivě vyboural na motorce a zůstal na vozíku. Jarmila Onderková se na vozíku ocitla po autonehodě, při které narazila do stromu. Před úrazem ráda sportovala, cestovala a lezla po skalách. Na vozíku už je vše složitější. Vyzkoušela hodně sportů, stolní tenis, basketbal, plavání, tanec, ale nejvíce ji baví přístrojové potápění. Při potápění si totiž připadá, jako by byla zdravá.
„Jsem po autonehodě paraplegik. Při naší prezentaci dětem vždycky nejprve promítneme, co jsme dělali před úrazem, jak se nám úraz stal a jak probíhal pobyt v nemocnici a všechno, co s tím souvisí, třeba pobyt na jednotce intenzivní péče. Jak je to smutné, když se dozvíme, co s námi je a přijdou rodiče. A jak se také člověk znovu rozkoukává, že se vlastně učíte nejprve sedět, protože se vám točí hlava, když musíte měsíc ležet na zádech a koukat do stropu. Pak následuje rehabilitační ústav, kde vám nejvíc pomáhá předávání zkušeností od lidí, kteří jsou už na vozíku déle. Tam se učíte i různé sporty, třeba basketbal - a najednou z vozíku zjistíte, jak je koš hrozně vysoko,“ popsala svoji životní zkušenost ambasadorka projektu Jarmila Onderková.
Děti si během prezentace mohly prohlédnout i rentgenový snímek poraněné páteře po operaci. A také si uvědomit, že dokud si polámou jen kosti, dá se to ještě spravit, ale poraněná mícha už se opravit nedá. V následující besedě se děti „pochlubily“ svými úrazy a mohly si i samy vyzkoušet ovládání vozíčků. Některým se to i líbilo až do té chvíle, kdy se třeba malí fotbalisté dozvěděli, že na vozíčku by se kopané věnovat nemohli. „Nedávno jsme měli na škole v Opavě úžasně zajímavé dotazy, jako kdyby ty děti na nás byly napojené. Ptaly se i na otázku kómatu, eutanázie, operace slepého střeva, když jste ochrnutý apod. Zajímala je i otázka sexu, kdy jim zdůrazňujeme, že se nejedná jen o ten akt, ale když se stane člověku třeba v 17 letech úraz, že nemusí být do konce života sám,“ vysvětlila Onderková.
V Jaroměřicích ovšem byla před lektory-vozíčkáři velká výzva, protože až dosud besedovali s nejvíce šedesáti dětmi, na škole Otokara Březiny je však očekávaly dvě skupiny po dvou stech žáků. Podle lektorů ale na téma VZPoury úrazům reagovali „úplně úžasně.“
„Děcka to zajímá a navíc si paraplegici s sebou donesli svého nového maskota. Je to panáček Lukáš a my jsme byli vybráni jako škola-křtitel, která toho panáčka pokřtila,“ doplnil ředitel školy Michal Scigiel.

zdroj: Horácké noviny