Černý kocour z Hlavic

26. 1. 2017

Zbyněk_blog

Parkujeme u krajnice přímo před budovou školy. Ve strmém kopci na cestě do vsi stojí zubem času notně ohlodaný dům, který jistě nebyl původně vystavěn za účelem výchovy těch nejmenších. Ale jsme tu dobře – velmi milé paní učitelky mávají od zelené branky a zatímco nám pomáhají vyložit z aut instrumenty „VZPourového pojízdného cirkusu“, ze zápraží domu nás s velkou nedůvěrou pozoruje obrovský černý kocour. Venku je pořádně sychravo. Kouř stoupá vzhůru komínem, z temných podzimních mraků ztěžklých prvním sněhem táhne přicházející zima a ta silně obtloustlá chlupatá koule ne a ne se hnout. Nakonec jí nic jiného, než se přeci jen uchýlit o pár kočičích úkroků stranou, nezbývá. Na důrazné zavolání paní kuchařky nás jen velmi neochotně nechává proklouznout do domu za dětmi a obratem se dotčeně vrací zpět na svůj trůn. Inu, zřejmě moc dobře ví, jak se vyplácí poslechnout paní, jejíž ruce jsou provoněné dobrotami domácí kuchyně a jistě tu a tam upustí nějaký ten pamlsek. Jsou to zároveň i dlaně, které umí pohladit a podrbat za uchem a po hřbetě. Žena v zástěře, černý kocour a hromada dětí uvnitř – často právě oni bývají skutečnými vládci domu.

Dým stoupá k šedému nebi, kocour se vyvaluje u dveří, z kuchyně se line vůně vývaru a já s Jarmilou v improvizovaně přestavěné jídelně starého obydlí vedeme besedu s věkově různorodou skupinkou pozorných a hodných dětiček. Od těch úplně nejmenších školkových až po prvňáčky. U takhle malých dětí je každý půlrok znát a nebývá lehké zaujmout a udržet pozornost všech. Nakonec se nám, doufám, podaří každému z těch špuntů předat do života alespoň špetku toho našeho mixu varování, úsměvu a pohlazení. Ukončujeme tak právě zde, v obci Hlavice, naši letošní pouť po mateřských školkách Libereckého kraje. Během podzimu jsme jich díky iniciativě vedoucí místního spolku mateřských škol měli možnost navštívit celý půltucet a bylo to pokaždé moc fajn. Odcházíme, loučíme se s učitelkami a to svéhlavé zvíře – tlustý vládce místního vesmíru, není o nic ochotnější ustoupit z cesty, než bylo před necelými dvěma hodinami. „Letos bude krutá zima… pozná se to na jeho tloušťce…“ – prohodí paní kuchařka se zcela vážnou tváří. Cestou domů mi její slova znějí v uších a beru je s ohledem na zkušenost z posledních českých zim tak trochu na lehkou váhu.

Dnes na konci ledna už to vidím jinak. Mám za sebou několik náročných mrazivých a zasněžených tras se VZPourou a jsem si jist, že zima zdaleka nekončí. Bývají to nelehké, mnohdy i velmi nejisté jízdy, při kterých pevně svírám volant, pozorně sleduji teploměr a stav vozovky. Octnete-li se sevřeni mrazem v bílé tmě, není těžké uvěřit, že je to právě on – vypasený černý kocour z Hlavic, který uzamkl krajinu do ledového korzetu a pevně drží vládu nad letošní zimou. Často a s povzdechem vzpomínám na jeho sveřepou neochotu ustoupit a hnout se z místa. Kdybych tak jen věděl, jak jej vylákat z jeho trůnu, sedl bych okamžitě do auta a ve vánici a po ledovkách svištěl až k jeho prahu a uplácel jej dobrotami až do prvních sněženek. Popravdě, podobně horlivě a rád bych se vracel do všech škol na Liberecku. Ale víte, jak je to s kočkami. Mají svou hlavu a já zdaleka nejsem pán domu, a tak mi nezbývá než trpělivě čekat, až přijde jeho a náš čas.

 

 

 

Jak si nás objednat?

Objednat si nás můžete pomocí jednoduchého on-line rezervačního formuláře.


 
Informace o projektu

Nenechte si nic utéct