O setkáních s Jarmilou: „Pozornosti není nikdy dost…“

23. 10. 2015

dite

Říjen se nám překlenul do druhé poloviny a my máme za sebou dalších pět milých setkání s žáky v různých koutech naší republiky. Se VZPourou jsme zavítali do ZŠ Krajková v Karlovarském kraji, ZŠ Sopotnice u Ústí nad Orlicí, střední odborné školy v Horšovském Týnu, střední školy v Kroměříži a ZŠ v Chotěboři. O zážitcích z jednotlivých besed jsme si tentokrát povídali s naší ambasadorkou Jarmilou.

Jaké jsou tvé dojmy z posledních 14 dní, kdy jste s Michalem a Pavlem přednášeli mezi prvňáčky i „puberťáky“ na středních školách?

Máš pravdu, navštěvujeme děti a studenty od prvních tříd až po střední školy. Všechna ta setkání jsou moc zajímavá a něčím specifická. Děti prvního stupně se do prezentací zapojují spontánně a velmi aktivně. Většinou se nám snaží vyprávět o všech svých úrazech a bolístkách. Nikdy nezapomenou dodat, jak se těšily, až jim například sádru z ruky sundají, aby si mohly zase hrát jako dřív. U studentů středních škol jsou to zase někdy až překvapivé situace, jaké úrazy se jim staly.

Takže se setkáváte i s těžkými úrazy?

Bohužel ano, už jsme se od dětí a studentů dozvěděli i o vážných úrazech, po kterých jim zůstaly následky na celý život. I z toho důvodu si myslím, že jsou naše setkání přínosná. Je potřeba mluvit společně o tom, co se může v životě stát, když je člověk zbytečně neopatrný, a hlavně o tom, jak se dá mnohým úrazům předejít.

Co myslíš, že na vašich besedách zajímá děti nejvíc?

Na prezentacích mají žáci možnost vyzkoušet si, jaké to je být na vozíku. To jednoznačně vítězí. Mají dojet od jedné lavice ke druhé s plastovým talířkem, na kterém mají ovoce. Cestou musí projet slalom, aby věděli, jak se vozík ovládá, a snažit se, aby jim nic z talířku nespadlo. To jim pomůže představit si, co se musí člověk na vozíku naučit dělat jinak a oč je to složitější, než když může chodit.

Není to tedy jen zábava, ale svým způsobem i poučení…

Přesně. Zažili jsme s dětmi prvního stupně, že je jízda na vozíku bavila a braly to jako hru. Bylo to proto, že si vozík zkusily jen na krátkou chvilku. Aby více pochopily, jaké to je, když musí být člověk na vozíku celý den, a co všechno nemůže, vzali jsme je ke schodům. Jeden jejich spolužák si sedl na vozík a dětem jsme řekli, aby si představily, že je v prvním patře skákací hrad a oni si na něj můžou jít hrát. Hned by tam běžely. Zeptali jsme se jich: „A co váš spolužák, který je na vozíku?“ Měly různé nápady, jak ho nenechat samotného pod schody. Vymýšlely, že by ho vynesly i s vozíkem do patra nebo že by skákací hrad přenesly z prvního patra dolů. V tu chvíli jsme jim vysvětlili, že pro spolužáka, který nemůže hýbat nohama, je úplně jedno, kde skákací hrad je. Stejně by se na ně mohl jen dívat, jak si užívají něco, co on nemůže.

Na osobních setkáních je úžasné, že můžete s žáky takhle improvizovat…Přesto, je ještě něco, co bys za sebe a za tým VZPoury ráda vzkázala dětem na dálku?

Určitě, aby nepodceňovaly, když jim tělo hlásí únavu. Pozornosti není nikdy dost. Musí také pochopit, že různá doporučení, jako například vzít si přilbu, chrániče apod., mají svůj důvod. Někdy si lidé myslí, že jsou to zbytečně vyhozené peníze, ale zdraví se vážně nedá koupit!    

Jak si nás objednat?

Objednat si nás můžete pomocí jednoduchého on-line rezervačního formuláře.


 
Informace o projektu

Nenechte si nic utéct