Aktuality
„Projekt VZPoury nás všechny posouvá…,“ říká ambasador Michal
VZPoura úrazům je již třetí měsíc v plném proudu. Jen za poslední čtyři týdny najeli naši ambasadoři tisíce kilometrů, navštívili přes 10 škol a setkali se s dětmi a studenty ze všech koutů republiky od Karlových Varů až po Frýdek-Místek. O tom, jak projekt VZPoury vnímají studenti, ale i samotní ambasadoři, jsme si tentokrát povídali s Michalem Vondráčkem.
Jaký je tvůj nejlepší zážitek za poslední měsíc výjezdů?
Asi když jsme besedovali v Horšovském Týně. Od studentů (převážně mužů) se ozývaly příběhy jejich zranění tak často a tak závažné, že jsem si okamžitě řekl: „Tak tady jsme správně, těm naše beseda obrovsky prospěje.“ Po prezentování jsme dostali VÝBORNÉ výrobky od studentek cukrářek J. Nejvíce mě však potěšilo, když jsem se zpětně dozvěděl, že právě tato skupina ještě dlouho po našem odjezdu debatovala na téma úrazy.
Je úžasné, když si ze setkání s žáky odnášíš pocit, že jste někomu prospěli…Bývají takové všechny výjezdy, nebo se ti někdy stane, že odjíždíš z besedy s negativními pocity?
Nejhorším zážitkem pro mne bylo, když jsem krátce po začátku jedné besedy zaznamenal, že jednomu studentovi není dobře a odchází ze třídy. Zpětně jsem se dozvěděl, že právě silný příběh na něj zapůsobil tak, že se mu roztočila hlava. Po besedě jsem o tom dlouho přemýšlel. Nakonec jsem dospěl k závěru, že právě taková síla příběhu má větší šanci zapůsobit na někoho, komu by se bez přemýšlení o možnostech zranění stal úraz. Přece jen jsem nebyl jediný z kluků v mém okolí, kdo si myslel, že se mu nikdy nic vážného stát nemůže!
Máš někdy pocit, že se výjezdy v různých krajích liší?
Neřekl bych. Všeobecně se však malinko liší malá města/vesnice od velkých měst. Na malých městech se k nám možná chovají srdečněji. Nelze to ale zevšeobecnit a říci, že ve velkých městech jsou méně nadšení. V zásadě nás všude vítají vřele, za což moc děkujeme.
A je nějaký rozdíl mezi tím, jak vnímají hendikepovaného člověka menší děti a jak naopak starší studenti?
Malé děti jsou bezprostřednější a vnímají to podle mého názoru přirozeněji. Nebojí se na všechno zeptat a rády s námi besedují a vyprávějí své příběhy. Čím jsou studenti starší, tím méně nám chtějí vyprávět a spíše poslouchají. Když už se rozmluví, často se setkáváme se studenty, kteří málem skončili jako my nebo ještě hůř. Podle mého nás po besedách vnímají jako odstrašující příklad a zároveň jako lidi, kteří to nevzdali a snaží se něco dělat dál. A právě takoví jsme a takto se snažíme, aby nás také vnímali.
V jistém směru tedy určujete postoj studentů k hendikepovaným lidem obecně… Máš pocit, že i tebe samotného projekt VZPoury někam posouvá?
Projekt VZPoury, myslím, posouvá všechny, studenty i nás. Teď nemám na mysli jen to, že jsem díky němu potkal spoustu nových lidí a přátel. Do prvních besed jsem znal spoustu lidí, kterým se stal úraz s trvalými následky z nejrůznějších příčin. Po absolvování mnoha besed ale mohu říci, že je obrovské množství mladých lidí, kteří měli úraz a k němu obrovské štěstí, že nemají trvalé následky. Jejich pády a úrazy jsou jako kopie příběhů mých známých na vozíku s tím rozdílem, že mí známí takové štěstí bohužel neměli. To si mnozí do našeho příjezdu třeba ani neuvědomovali.
Je něco, co bys chtěl prostřednictvím tohoto rozhovoru vzkázat dětem na dálku?
To nejzákladnější. Nechci vás nikoho odrazovat od sportovních aktivit. Sport má naopak velmi dobrý vliv na vaše tělo a zdraví. Patří k němu však chrániče. Už jste viděli například v televizi závodníka na lyžích, který by závodil jenom v čepici? Asi ne. Tak prosím, dávejte na sebe pozor!
Tým VZPoury úrazům