Aktuality
Ať žijí šestnáctky!
Jak jsem jim záviděl. Jak já je nenáviděl. Koho? Však je také dobře znáte, chodí si bez ostychu mezi námi. Podivní tvorové obdařeni metabolismem, který udržuje tělo v trvalé rovnováze. Vysoké štíhlé renesanční postavy, tukuprosté tváře, kalhoty zavěšené v pase jen díky pevně utaženému opasku. Nehledě na obskurní hodování nepřiberou ani deko navíc… Buřt, špekoun, tlustoprd – to jsem často slýchával já, když jsem celý uřícený dusal na betonovém sídlištním plácku za míčem. Sotva jsem popadal dech a míval pak slzy na krajíčku, zasypávaje si pudrem stehna opruzená od zaříznutých trenek. Dětství bývá občas kruté a obezita diskriminuje. Netvrdím, že se tak neděje i v dospělém věku, avšak do ještě nezralého chvějícího srdíčka hovícího si v tukovém polštářku se osten posměšků a přehlížení zabodává mnohem bolestněji. Zeptáte-li se mě, zda jsem již odpustil plavecké školitelce, budu i dnes, po dlouhých letech, váhat. Ale pěkně popořádku.
Býval jsem skutečně tlouštík, nezapírám. Jednoho dne, tuším, že jsem byl tehdy ve třetí třídě, byly z rozhodnutí ředitele školy nudné tělocviky plné ústrků a utrpení nahrazeny hodinami plavání. Dušička mi zaplesala. Na vodu jsem byl zvyklý, plavat mě táta naučil již v útlém věku během prázdnin na Lipně. Pobyt pod hladinou mi tehdy vůbec dělal moc dobře. V létě jsem tam často spěchal s úlevou skrýt své „pneumatiky“ hluboko pod hladinu. Jak jsem se těšil na to, až se vnořím do vln a s pomocí milosrdné polotíže vrátím svým spolužákům všechny ty bolestné suchozemské porážky. A tak není divu, že jsem na svou první hodinu mokrého tělocviku vyrazil pln očekávání. Hrdě, s ručníkem přes rameno jsem vykročil z šaten bazénu za svým triumfem. Uštěpačné posměšky spolužáků, kteří měli tu čest poprvé spatřit mou barokní postavu v plné kráse bez cvičebního úboru, jsem tentokrát nesl se stoickým klidem, natěšený na to, až rozvlním velrybí tělo a všem předvedu „Lipenskou kraulovou mlátičku“.
A stalo se. Opravdu jsem měl v bazénu oproti některým vyhublým posměváčkům navrch. Ach, jak vypadali najednou uboze. Namísto hbitých šplhounů na laně, pružných skokanů přes švédské bedny, artistů a kotoulových akrobatů roztřesení bázliví panáčci lapající po dechu svými promodralými rty. Užíval jsem si slastné okamžiky triumfu. Má vendeta však neměla dlouhého trvání. Bazén byl totiž rozdělen našíř a plavalo se jen jedním směrem. Na konci improvizované dráhy se muselo vylézt z vody, obejít bazén a vrátit se zpět na start. Upřímně řečeno, nevím, jaký to mělo pedagogický nebo bezpečnostní důvod, zato moc dobře vím, že schůdky byly jen u krajních drah. A to byla právě ta zrada. Po druhém, třetím bazénu jsem totiž začal mít nemalé problémy vydrápat se vlastní silou na vysoký břeh. Trauma švédské bedny, kotoulů a výmyků bylo zpět, a to i s neodmyslitelnou, dobře známou kulisou krutého dětského posměchu.
Po několika smýknutích o kluzkou stěnu a hrozivých patřičně šplouchavých pádech jsem byl suspendován do neplaveckého oddílu. Jaká to potupa! Ostrá vůně chlóru mi štípe do uslzených očí, cítím pálivou bolest odřeného břicha, zatímco mi na gumovou čepici paní vedoucí vykresluje šestnáctku – cejch neplavců a odvádí mě spoutaného veřejnou potupou do nedalekého brouzdaliště. Po kolena vody. Pro „Bílého žraloka“ i pro „Lipenskou mlátičku“-jistá smrt! Pamatuji, že mi tehdy maminka napsala omluvenku a byl jsem z plavecké výuky natrvalo vysvobozen. Už si nevzpomenu, co jsem ty volné pátky dělal. Asi doma jedl buchty a spřádal plány na pomstu. Snil o tom, že bych taky chtěl chodit pravidelně na nějaký ten sport, tak jako bratr nebo většina mých šikovnějších spolužáků. Jenže háček byl v tom, že když mě na těch různých náborech uviděli, tak jsem s podivem útlými síty výběru pokaždé nějak proklouzl. Prostě jsem byl tlustoprd, ufuněnec, buřt a špekoun. Ale nevzdal jsem to a nakonec jsem přeci jen dostal šanci. Ve fotbalovém oddíle v Troji. Chceš chodit, tak choď, i když nejsi nejrychlejší, nejvytrvalejší, nejšikovnější. Kolik jsem jen propotil triček, kolik škváry si vydrhnul z kolen, kolik prádla musela máma vyprat, než ten překážející pupek zmizel. Ale stálo to za to. Snažil jsem se a dodnes jsem vděčný za tu příležitost, pane trenére.
Už dávno nekopu do míče, osud párkrát pořádně roztočil korouhev mé životní pouti a nakonec je ze mě nejen vozíčkář, ale také triatlonista – dokonce železný muž. Tu váhu si tedy musím hlídat doteď. Naše tělo má mnohdy lepší paměť, než my sami. Občas, když si před startem závodů nasazuji plaveckou čepici, ucítím na čele otisk těch dvou potupných čísel a jako bych slyšel vzdálených smích z tribun. Anebo je to jen šumění vody, pleskání vln o přístavní bóji, křik racků, mohutný příboj oceánu, který spláchl všechny ty dětské strasti? Výstřel z děla odstartuje další z ironmanů. „Lipenská mlátička“, tlustoprd s šestnáctkou na čele, věčně ufuněný, od škváry ušmudlaný pravý bek z Troji je připraven užívat si radost z pohybu a provždy se oprostit od všech těch dávných křivd a odpustit i vám, vážená plavecká instruktorko. Dokázat sobě i ostatním, že i kluci z šestnáctého oddílu by měli dostávat šanci!