Aktuality
Michalovy začátky ve VZPouře
V této koronavirové době mám najednou víc času, a tak nostalgicky vzpomínám na začátky VZPoury úrazům. Spuštění projektu tehdy inicioval můj kamarád David, který s nápadem na marketingu VZP přišel. Po Davidově odchodu z VZP jsem tuto iniciativu v oddělení marketingu převzal a další rok jsme s kolegy projekt dotvářeli. Pamatuji si, jak jsem se nadšeně hlásil na objíždění besed, abych unikl monotónní práci v kanceláři. Tenkrát to pro mě byla jasná volba.
Je 9. září 2015 večer a mně vůbec není dobře. Špatně od žaludku, trochu se mi točí hlava. Pořád se převaluji a nemůžu usnout. Je mi úplně jasné, že je to nervozitou z toho, že mám následující den jet na úplně první besedu VZPoury úrazům do Vysokého Mýta. Po 3 hodinách konečně usínám. V 6 ráno mi ale zvoní budík. Vstávám a vlastně se začínám těšit. Vždyť jsem se na tuhle chvíli připravoval tak dlouho.
K Vysokému Mýtu přijíždím s velkou časovou rezervou, a tak ještě kus před městem zastavuji a čekám. To jsem ale neměl dělat! Opět se dostavuje nervozita. Přemýšlím o tom, jak budu mluvit k tolika lidem a že to bude strašný stres. Také si říkám, že mi učitelé budou radit, co povídat, a žáci nebudou poslouchat. Najednou mi připadá, že jsem se na ty besedy na školách neměl vůbec hlásit. To už je ale čas, abych opět vyjel. Před školou se ještě setkávám s ambasadorem Pavlem a jde se na to.
Ve škole se karta obrací. Učitelé jsou úžasně milí a žáci jsou naprosto klidní. Během besedy mi dochází, že učitelé i studenti jsou moc rádi, že tam jsme, a tím se mi definitivně ulevuje. Beseda nakonec dopadla nad očekávání dobře a sklidili jsme velkou pochvalu. Cestou domů cítím uspokojení z toho, že prevence úrazů má opravdu smysl, a vím, že právě tohle chci dělat i nadále. Dnes, po více než 4 letech a stovkách odjetých besed, mi tehdejší stres přijde úsměvný. Milí učitelé a pozorní žáci jsou totiž téměř na každé besedě a k nervozitě není žádný důvod. Tenkrát to však byla úplně první beseda a já netušil, co vlastně čekat.