Muž na křídle aneb pasažér na vozíku

27. 10. 2020

Zbyněk_blog

Školáci se nás často ptají, zda vůbec můžeme cestovat, co takové přesuny obnáší a jak je zvládáme. V dnešní době už je poměrně běžné potkat člověka na vozíku v prostředcích veřejné dopravy, a tak děti asi nejvíce ze všeho zajímají naše cesty letadlem, které jsou přeci jen samy o sobě pro drtivou většinu z nás něčím neobvyklým. Takový zaoceánský let není pro nikoho žádný med. Ať už cestujete s vozíkem nebo bez něj, mohou se při shodě nepříznivých okolností prožitky z přesunu za velkou louži v mírné nadsázce přiblížit legendární povídce pánů Šimka a Grossmanna o jízdě tramvají. Strnulá šíje, donekonečna se opakující smyčka programů na zábavných kanálech, natékající nohy, dehydratace z úsporných dávek tekutin, prochladnutí z neovladatelných větráků a klimatizace, fronty v uličkách před záchodem, padající zavazadla překotně vytahovaná v tlačenici při závěrečném rolování, XXXL spolusedící okupující více jak polovinu vašeho sedadla či rodiče aplikující nestresovou metodou výchovy na své nezbedné početné potomky. To vše a mnohé další může z cesty na vysněnou dovolenou učinit těžkou zkoušku naší trpělivosti. Nejinak je to mu i v případě cestujícího s handicapem, akorát přibude ještě něco málo navíc. Především nutnost předem avizovat, že jste na vozíku, a domluvit případně podmínky přepravy.

Pro vozíčkáře je na letištích k dispozici asistenční služba, a máme tak možnost se v jejím doprovodu nechat přepravit skrze pasové a bezpečnostní kontroly až přímo k „rukávu “ vedoucímu do letadla. Mimochodem, pečlivá bezpečnostní kontrola spojená s detailní prohlídkou vozíku je jedním z mnoha „bonusů“ našeho cestování, ale je to pochopitelně nutné. Doprovod letištní služby je většinou užitečné využít. Především po přistání na neznámém letišti nám umožní projít přednostně všemi kontrolami a dovede nás nejkratší cestou k zavazadlům a exitu, případně k dalším přestupům. Občas narazíte na proceduru shromažďování více handicapovaných cestujících z různých letů a jejich společný rozvoz do různých koutů letišť. Případně vás chtějí přesouvat nikoli na osobním vozíku, ale na letištních modelech, a to nebývá příliš pohodlné a bezpečné svezení. V takovém případě je rozhodně lepší, pokud je vám to umožněno, se takovým hromadným transportům vyhnout a jít svou vlastní cestou.

Samotné nastoupení na palubu letadla není tak náročné. Zkrátka projedete přes gate „nástupním rukávem“ až k letadlu, kde přesednete za pomoci letištního doprovodu ze svého vozíku na jednoduché sedátko, ke kterému vás připoutají několika řemeny a převezou uličkou přímo k vašemu sedadlu. Mezitím váš osobní vozík putuje do zavazadlového prostoru, případně na palubu, kde je vám během letu stejně k ničemu, pokud tedy neletíte Air Force One a podobně exkluzivními spoji. Tam, kde používají ještě klasické schůdky, jste buď hydraulickou plošinou, společně s várnicemi s kávou a plastovými krabičkami s obědem, vyvezeni přímo ke dveřím, nebo vás na zmiňovaném rudlu vynesou do letadla po schůdcích jak sultána. Vzhledem k řemenům a bezpečnostním pásům pevně svírajícím hrudník a kolena a celkově nepřirozené poloze si však připadáte mnohem více jako transportovaný Hannibal Lecter v Mlčení jehňátek. Kulturní odlišnosti jsou patrné nejen na designu transportních židliček, ale i ve stylu, jakým jste převáženi úzkou uličkou k sedačce. Od přesunu pečlivě kontrolovaného dvěma precizními zřízenci, až po zběsilou sicilskou jízdu, při níž máte jen velmi malou šanci vyhnout se lokty sedadlům v cestě.

Jsme tedy již usazeni na svém místě – jen vzlétnout. Přiznám se, že jsem doposud nevypozoroval jasný řád, podle kterého jsou vozíčkáři obsazováni na vyhrazená místa, ale dost často to bývá v blízkosti křídla, kvůli možnosti evakuace nebo zcela v poslední řadě. Místo u okénka si lze jistě vydobýt, ale chcete-li během cesty absolvovat přesun na WC, je taktičtější sednout si na sedadlo u uličky a po zbytek cesty si dávat pozor na to, aby vám nohu nerozdrtil servírovací vozík. Před startem se vyplatí připravit personál na to, že něco takového se během letu bude dít, tedy myslím přesun na WC, nikoli pochroumaný nárt, a ujistit se, že tzv. “aisle chair“ – tedy vozíček do uličky – mají na palubě a vědí, kde je. Přístupnost kabinek se liší podle typu letadla a v těch menších je velmi komplikovaná a mnohdy zcela vyloučena. Samotný přesun uličkou je často ztížen servírováním jídla a pití. Na delších letech se proto člověk časem naučí kontrolovat příjem tekutin a sledovat rytmus bufetů a duty free objížděk. Samozřejmě existují i jiné varianty a pomůcky, kterými lze přesuny na záchod během letu omezit na minimum nebo zcela zrušit. Ty však přinášejí zase jiné obtíže. Zkrátka dlouhou cestu je třeba nějak přetlouct a věřte, že ačkoli jsme na dlouhé vysedávání profíci a měli bychom jej tedy zvládat lépe než většinová populace, představuje těch deset, dvanáct hodin v nepřirozené poloze velké strádání. A to nemluvím o komplikacích, které mohu přinášet spastické, tedy neovladatelně křečující dolní končetiny, jež předčí svou ničivou silou většinu turbulencí, anebo o zvýšeném riziku trombóz, zánětu žil a proleženin apod.

Konečně přistání. Nezbývá než zůstat v sedadle a přihlížet, jak spolucestující spěšně prchají z letadla. Říká se, jako poslední opouští loď kapitán. Mám tu zkušenost, že tato čestná role často připadne spíše nám, kteří musejí čekat nejen na příchod personálu s rudlem, ale i na to, než se vyloží privátní vozík ze zavazadlového prostoru. A to může trvat i několik desítek minut. Většinou jsou u nás věrné letušky, trpělivě čekající na to, až se rozloučí se svým posledním zákazníkem, a dlouhá chvíle se tak lehce rozplyne v neobyčejně obyčejné povídání o tom odkud, kam a proč. Z cestujícího stresovaného permanentním časováním příjmu tekutin, odhadováním systému roznášení jídel a vyčerpaného urputnou snahou popohánět ručičky hodin vpřed je v tu ránu velitel lodi opouštějící palubu za doprovodu krásných slečen, vynášen jak sultán svými panoši vstříc exotickým dobrodružstvím. A rázem ví, že to celé stálo za to.

Sedím na břehu moře, vlny omývají ještě stále mírně nateklé kotníky. Klíží se mi víčka, biorytmy se zdaleka nesrovnaly s časovým posunem. V hlavě mi ještě hučí monotónní zvuk letadla. Na obzoru se pohupuje několik rybářských bárek a v zádech sytě zelené homole vršků hltají paprsky vycházejícího slunce. Jsem na svém vysněném ostrově a vážně nechci myslet na to, že zanedlouho budu muset to celé letecké martýrium absolvovat znovu. To aby si člověk vzal po návratu domů zase dovolenou, případně ještě před cestou vylovil pár perel a směnil je za byznys třídu a nebo nejlépe odtud už vůbec nikam neletěl.

Tak nějak to tedy je, děcka, s tím naším létáním.

Jak si nás objednat?

Objednat si nás můžete pomocí jednoduchého on-line rezervačního formuláře.


 
Informace o projektu

Nenechte si nic utéct