Aktuality
Mýtus o Ireně
Bylo jí devatenáct let, když se to stalo. Její příběh není nijak ojedinělý, bohužel . Opakující se motiv, jenž se stále vrací zpět jak ručičky na ciferníku hodin našich dnů a rezonuje v mnoha smutných vzpomínkách. S každým létem přibude v Česku desítka mladých lidí, jimž ochrne celé tělo po neopatrném skoku do vody. Přihodilo se to také Ireně, neteři mé babičky. Byl letní horký den, slunce hřálo a stříbřitá hladina řeky vábila k hrám. Je to už hodně dávno, byl jsem tehdy ještě malý kluk, a tak její příběh znám jen velmi vzdáleně z vyprávění. Víc než jeho faktická stránka mi utkvěl v dětských vzpomínkách jeho tíživý apel, tušení ponurosti ve smutných vodách, stín, jenž vrhají dívčí sukně vykasané ke kolenům. Ten pocit se propletl mým mládím jak pověstná červená nit, bájný přízrak smutnící bytosti žijící v temných hlubinách, jejíž zlomený hřbet občas zčeřil hladinu a rozechvěl obavou mou dětskou duši. To když jsem tropil nějakou neplechu, koledoval si a bylo třeba mě varovat, udělit lekci, dát výstrahu. Přes veškerý důraz mnohokrát opakovaného apelu a nepochybnou působivost celého příběhu pevně zakořeněného v mém povědomí to bohužel nestačilo, a jednoho osudného dne mě jedno z mocných chapadel osudu nemilosrdně strhlo k zemi a stal jsem se dalším smutným vypravěčem v řadě. Má tedy vůbec smysl předávat naše selhání dál? Dají se zkušenosti nějak přenést, anebo si opravdu každý musí na tu svou „horkou plotnu“ sáhnout sám?
Tisíce dětí na stovkách škol vyslechlo upřímně a nanejvýš pozorně naše vyprávění v té nejniternější podobě a živoucí syrovosti, jak jen to bylo za daných okolností možné, a přesto se zdráhám soudit, že je to k něčemu platné. Nebudou a ani nemohou toho dbát. Budou si jeden každý „tančit“ životem po svém, vedeni svými tužbami a běsy, a my jim těžko můžeme rozumět, natož radit. A přesto nás to neomrzí a budeme dál rozsévat mementa do jejich myslí. Jsem přesvědčen, že někde mezi všemi slovy, gesty a mnohdy až přehnaně dramatickými pomlkami se nesměle krčí důležitá sdělení, která nikdy nebudeme umět pojmenovat. Sdělení, která se zaryjí do podvědomí podobně jako mýtus a vyjeví se, až nastane ten správný čas.
Mým motivem je „mýtus o Ireně“. Setkal jsem se s ní ve skutečnosti vlastně jen jednou. Bydlela v domě s velkou zahradou. Když jsme za ní přijeli na návštěvu, nemohlo mi být více než osm let. „Ještě leží, ale dnes je krásně, půjdeme ven,“ řekla rázně teta a zmizela ve dveřích pokoje, aby připravila dceru na audienci. Doba, než vyšla zpět a společně s ní i ona na elektrickém vozíku, mi přišla jako věčnost. Těch pár schodů, které zbyly v domě, bylo přikryto velkými prkennými deskami. Pokaždé, když po nich přejela, ozvalo se nepříjemné dunivé, skřípavé drcnutí, jako když odhodíš těžké břemeno na cestu plnou písku. Baterie vozíku vydávala plačtivý pískavý zvuk. Nebylo mi to vůbec příjemné, styděl jsem se a trochu i bál. Seděla pak dlouho v zahradě, měla takový zvláštní hřeben, díky kterému se dokázala učesat. Byla to jedna z mála činností, kterou zvládla sama bez pomoci ostatních. Tou jedinou rukou, kterou uměla ovládat vozík, pomalu a zlehka česala v rozkvetlé zahradě své krásné dlouhé vlasy, mlčící princezna, jejíž tělo bylo navždy zakleté. Tak si ji pamatuji. Pak jsme si ještě jednou telefonovali, to už jsem byl o dost větší kluk a trouba. Sháněla nějaké videokazety, ale možná si chtěla jen povídat. Nebylo mi to příjemné a styděl jsem se, opět, znovu a zas. Hodně jsem tehdy nasliboval a málo splnil. Nedlouho poté zemřela.
Pár let nato přišla ona za mnou, naposledy. Ležel jsem zlomen a opuštěn na vyprahlém strništi a nemohl se ani hnout. Vzhlížel jsem k nebi, ale nedohlédl dál, než na chvějící se kaštanové listy. Vystoupila z těch svých smutných vod, v bílých šatech. Vlasy ze zlata a rty jako pár třešní. Zprvu jsem se bránil, ale byl to marný souboj. Tichá bitva dvou bezbranných. Přemohla mě a spoutala ve věčné rukojmí. Učila mě rozumět svým slůvkům. Netušil jsem, jak krásná a silná umí být Irena ve svých touhách, plná smíchu a života. Už je dávno po všem. Jsme spřízněni. Hladím tě s vděčností po hladkých vlasech a snažím se, jak umím nejlíp, uskutečnit vše, cos ve svém světě nedokázala ty, i když bys tak moc ráda.
Přál bych ti, má tak vzdálená i blízká příbuzná, abys mohla prožít život, jak jej mohou lidé s handicapem žít dnes. Jistě bys to zvládla a uplatnila své schopnosti lépe než tehdy.
Silný zdroj inspirace a poselství, které se snažím s dětmi na besedách sdílet, vychází právě z našeho spříznění, z mýtu o Ireně. Přímo o tom pochopitelně nemluvím, ale je mi oporou. Neumím vrátit čas ani přenést zkušenost, ale věřím, že právě děti se umí v podobně vyprávěných příbězích orientovat mnohdy lépe než my dospělí. Snažím se tak naši sdílenou zkušenost přiblížit blíž k mýtům a pohádkám, a pak už je jen krůček k tomu, abychom vysvobodili i nějakou tu zakletou princeznu.