Očima ambasadorky Jarmily - První rok projektu VZPoura úrazům

20. 5. 2020

vzpoura_logo

Můj první výjezd na besedu byl do střední školy v Praze, dá se říci, že to nebylo moc daleko, asi tak dvacet kilometrů. Paradoxně jsem si však musela udělat velkou časovou rezervu, protože pražská ranní dopravní špička je nevyzpytatelná. Čekali nás s kolegou studenti prvních ročníků střední školy. Říkala jsem si, jak na nás asi budou reagovat a jaké budou jejich zkušenosti s úrazy. Snad jim naše špatná zkušenost s poraněním páteře, míchy a následné trvalé ochrnutí budou alespoň trouchu varováním, jak se člověku během několika vteřin může změnit život.

Po krátkém úvodu a popsání našich příběhů jsme se zeptali studentů na jejich zkušenosti s úrazem. Dva studenti se nám svěřili, že mají zkušenost s člověkem na vozíku. Jeden měl kamaráda, který si poranil míchu při sportu, a druhý měl jednoho z rodičů na invalidním vozíku, také po poranění míchy. Pak se přihlásil student se smutným prožitkem. Při dopravní nehodě přišel o život jeho otec. Další poranění už byly jen drobné odřeniny a podobně. Při popisování, jak k nim došlo, jsme se společně se studenty i trochu zasmáli. I tak jsem ale vnímala, že se nám povedlo dětem předat základní myšlenku VZPoury úrazům, tedy že je třeba se v životě vyvarovat zbytečného hazardování s vlastním zdravím.   

Sice jsem víceméně očekávala, že se na školách budeme setkávat i s vážnými příběhy o úrazech, ale že hned při první besedě bude v jedné třídě, kde bylo asi 20 studentů, tolik vážných úrazů? To mě překvapilo. Vracela jsem se domů se zvláštním pocitem. Kladla jsem si otázku, jak snížit počet dětských úrazů na minimum, co se s tím dá dělat?

Když skončil první školní rok našich besed a děti se rozjely užívat si prázdniny v přírodě, jeli jsme je navštívit na tábory. Táborové besedy měly naprosto odlišné podmínky než ve školních třídách. Jednou v žáru letního slunce, jindy v blátě a dešti, ale za společného souznění dětí a vedoucích nás tato setkání velmi obohatila. Děti si mohly vyzkoušet jízdu na vozíku v terénu po trávě, přes kamínky, z kopce nebo do kopce a zjistily tak, kam se dá nebo nedá dojet na vozíku. Také pochopily, o co horší je užívání prázdnin pro děti, které jsou upoutány na invalidní vozík.  

Cestování na besedy mě baví, přestože návštěvy škol po celé České republice jsou někdy náročné. Často musím vyjíždět ve 4 hodiny ráno, kdy i v létě bývá celkem chladno. Pro případ, že bych náhodou uvízla na dálnici, vozím s sebou v autě i část svého šatníku, takže když je ráno zima a odpoledne horko, můžu se tomu přizpůsobit oblečením. Zvykla jsem si být připravena na různé situace, sledovat stav nafty v nádrži a předcházet problémům s autem. A hlavně – jezdím opravdu opatrně.

Jsem ráda, že mohu být ambasadorkou v projektu VZPoura úrazům. Setkávám se při tom s dětmi různého stáří a zázemí, od mateřských škol až po střední školy, děti z dětských domovů a dalších zařízení. Snad jim všem společné chvilky a povídání o úrazech, jejichž možné následky mají díky nám přímo před očima, pomohou být opatrnější a zabránit tak zbytečným nehodám.

Fotogalerie

Jarmila - Vzpomínky na začátky projektu VZPoura úrazům

Jak si nás objednat?

Objednat si nás můžete pomocí jednoduchého on-line rezervačního formuláře.


 
Informace o projektu

Nenechte si nic utéct