Aktuality
Okem ambasadora
Otvírám dveře „třetí bé“, přejíždím malý práh a už je vidím. Pobíhají mezi lavicemi, neklidně posedávají ve skupinkách u oken a snaží se vybít přebytek energie, vypovídat všechna slova zadržená během předlouhých vyučovacích hodin. Po zaznění školního zvonku štěbetání zvolna ustává, v předstartovním napětí hledám v desítkách párů očí spřízněný pohled, pousmání, gesto, na které bych jako na skobu mohl zavěsit své úvodní slovo. Zjevně i oni na něj čekají. Někteří netrpělivě s očekáváním, druzí nesměle a s nejistotou. Najdou se i tací, kteří jsou odhodláni šetřit veškerou energii na odpolední hodiny a mají v plánu přestát naši besedu s mírou pozornosti hraničící s absolutní apatií. Co pohled, to odlišná životní zkušenost, od dávno oplakaných odřených kolen po závažné události v úrazové anamnéze, případně tragická traumata v rodině. Už je čas. Nezbývá než rozčeřit tu neznámou hladinu prvním slovem.
Představujeme projekt VZPoury úrazům, jako žezlo třímáme v rukou model obratlů, máváme jím před ještě ne zcela ztichlou třídou, zataháním za žlutý provázek v míšním kanálku zvedáme pomyslnou oponu k vyprávění příběhů našich osudových pádů. Vracím se v čase zpět o takřka čtvrt století, nasazuji panáčkovi Lukášovi cyklistickou přilbu a vší silou s ním praštím o zem, tak aby se třesk rozléhal napětím ztichlou místností. Nechávám ho tam ležet osamělého mezi školními lavicemi. V té chvíli se mi zdá, že ticho, z jehož intenzity lze někdy vyčíst příčinu, jež ho vyvolala, povážlivě zhoustlo. Mírně ve mně hrkne, nikoli vzpomínkou na vlastní pád, ale spíš z úleku, zda jsem to nepřehnal, a z pomyšlení, že možná mezi těmi zamlklými pohledy je někdo, kdo již někdy hleděl, tak jako mnozí z nás, tváří v tvář podobnému meznímu zážitku. A co víc, zda mezi těmi zdravím a energií překypujícími dětmi není snad některé, na něž číhá podobný osud? Chlapec nebo dívka, jimž pak při nešťastné události probleskne z minulosti, jež nejde vrátit ani o okamžik zpět, právě ten náš příběh? Z toho pomyšlení mě až mrazí. Ne! Opravdu si nepřeji, abych se zjevoval jako temný stín truchlivého vykladače osudu při vážných úrazech. Přál bych si být spíše spásnou myšlenkou – mementem, které zadrží špatné rozhodnutí o několik dostačujících chvil zpět. To je ten „drive“, s nímž zvedám pomláceného Lukáše ze země, dovyprávím svůj příběh a předám slovo svému partnerovi. Při jeho vyprávění mám větší prostor pozorovat různorodé reakce dětí. Převládá napětí, zaujetí, obavy a úlek. Snad je to vše dávkované tak akorát, říkám si pro sebe. A ač jej neslyším poprvé, do některých částí příběhu se s napětím zaposlouchám znova. Doufejme tedy, že to funguje i takto napoprvé. Uvědomuji si přitom všem, jak není snadné pohybovat se na tenké hranici mezi „strašením“ a sebeprezentující „one-man show“.
O přestávce mě obklopuje skupinka dětí. Chodí se ptát nebo jen odvyprávět svůj příběh, na který se v průběhu besedy nedostalo, případně neměly odvahu se jím pochlubit veřejně. Dost často se stává, že právě v tomto závětrném zákoutí zaznívají nejzajímavější postřehy a podněty, a je jen škoda, že nemohly být prezentovány veřejně. Nicméně je třeba respektovat, že jsou témata, která mají zůstat skrytá v intimitě blízkého dialogu. Pokusíme se jimi ale citlivě obohatit příští besedu.
Pomalu se chystáme na druhou část přednášky, ve které se osa našeho povídání přenese od traumatizujících zážitků směrem k radostem a strastem života s hendikepem. Děti už jsou podstatně uvolněnější. Počáteční oboustranná nejistota opadla a sport je přece jen veselejší a všem bližší téma než dramatické prožitky z úrazu. Jak tak vyprávím o všech svých adrenalinových zážitcích, mám na paměti, abych na pozadí prezentace mnohdy atraktivních sportovních výkonů a našich omezených i „neomezených“ možností neopomněl zmínit i svět, který se skrývá za leskem všech nástěnek, fotoalb a facebookových postů. Svět, kde je té potřebné pomoci se vším někdy více, než bychom si sami přáli. Život, ve kterém zdravotní rizika a náklady na naše sportovní radovánky jsou mnohem vyšší než u nehendikepované populace. Ačkoli to něco navíc, co ze sebe musíme každodenně vydávat, dokáže být i vnitřně obohacující, rozhodně není co závidět. Všímám si, jak děti k tomu všemu vzhlížejí a někdy není vůbec snadné mluvit právě o těch těžkostech ve správném poměru k radostem. Možná si s tím lámu hlavu víc, než je třeba, říkám si, když vidím, jak vše vnímají a jak empatické a chytré otázky nám kladou.
Beseda pomalu končí. Některé děti prchají ze třídy za jinou zábavou, jiné nespěchají. Balíme všechny naše pomůcky a přitom ještě odpovídáme dětem, které přišly s posledními otázkami anebo jen poděkováním. To je milé. Zkrátka příjemně strávené dopoledne. Přejíždím práh u dveří a zdá se mi o kousek nižší, než byl před dvěma hodinami. Snad si děti po naší návštěvě uvědomí, že „prahy“ zkrátka existují, a budou na sebe a své blízké opatrnější. To by bylo moc dobře!
