Aktuality
I s hendikepem se dá žít krásný život, říká náš nový ambasador Jan Solař
Honzo, co se ti vlastně přesně stalo a jak ses s hendikepem smiřoval?
V roce 2000 jsem měl autonehodu, kterou zavinila jiná řidička. Samozřejmě bylo těžké přijmout to, že už nikdy nebudu moct dělat stejné věci jako dřív. Ovšem díky mé úžasné rodině a přátelům jsem zjistil, že i s hendikepem se dá žít krásný život.
Jak se po úrazu změnil tvůj pohled na svět?
Určitě jsem začal více vnímat problémy s bariérovostí a věděl jsem, že jsou věci, které už nebudu nikdy moct dělat. Vždycky jsem ale chtěl na sobě makat, aby bylo co nejméně činností, které sám nezvládnu, a abych byl tím pádem co nejméně závislý na druhých.
Jakým koníčkům nebo sportům se v současnosti věnuješ?
Nejvíc času trávím se svými třemi dětmi a manželkou, rád cestuju, chodím na procházky se psem a miluju čas strávený v posilovně nebo v sauně.
Máš víc kamarádů mezi postiženými nebo mezi zdravými?
Asi mám víc kamarádů mezi zdravými lidmi.
Změnilo se po úrazu chování lidí v tvém okolí?
Hodně lidí začne mít tendenci vás litovat a jednat s vámi až přehnaně opatrně. Ale když zjistí, že jste vlastně obyčejný člověk, který má jen pár omezení, berou vás úplně v pohodě.
A co cizí lidé? Jsou ochotní ti pomoci, když potřebuješ?
Ano, lidi se ptají, jestli nepotřebuji s něčím pomoc. A je to dobře. Jen je lepší se nejdřív zeptat, jak přesně můžete člověku na vozíku pomoci, protože někdy nevyžádaná pomoc může spíše ublížit.
Co v životě považuješ za svou největší výhru?
Moje největší výhra je moje rodina!
Co tě vlastně přivedlo k projektu VZPoura úrazům?
Vlastně náhoda, nabídku zapojit se do projektu dostal můj kamarád, ten ji z časových důvodů nemohl přijmout a předal kontakt na mě. A já jsem za to moc rád, můžu mladým lidem říci, že opatrnosti není nikdy dost. A zároveň ukázat, že i na vozíku je život krásný.
Máš nějakou metu, které bys v životě rád dosáhl?
Podle mě se mety v životě mění, ale v současné době je tou největší metou být pro své děti dobrým příkladem.
