S míčem na klíně


Dotazy na možnosti sportování na vozíku patří při našich besedách k těm nejobvyklejším. Doufejme, že tomu tak zůstane i nadále a sport jako přirozená a běžná aktivita dětí a mladistvých přečká i předlouhou koronavirovou pauzu. To, že handicapovaní lidé mohou sportovat, už nebývá překvapivé zjištění. Naopak, děti naše pohybové aktivity považují spíše za snazší a samozřejmější, než tomu ve skutečnosti je. Často vědí, co je handbike, i když pravda, občas jej zaměňují s lehokolem, na kterém se šlape nohama, a takovou jízdu bychom si vskutku moc neužili. Pojem paralympiáda jim není cizí a mezi kolektivními sporty ve všeobecném povědomí dominuje, jistojistě díky nedávnému mistrovství světa v Ostravě, sledge hokej. Není divu. Lední hokej má u nás pevné a hluboké kořeny, navíc domácí šampionát byl zcela ojediněle medializován. Byl to bezesporu úžasný zážitek, sledovat plné tribuny, a mohli jsme být právem pyšní na to, že si tohoto pořadatelského úspěchu všimli i v zámoří a záběry z českých kluzišť byly promítány na multimediálních kostkách v arénách NHL. Přesto, když se mě zeptáte na nejobvyklejší kolektivní sport pro vozíčkáře, tak bez zaváhání uvedu basketbal. Jaké mě k tomu vedou důvody?

Nikdy jsem nebyl žádný basketbalový fanda. Jako kluk jsem vyrostl na fotbalu a hokeji, respektive na hokejbalu. Přírodních kluzišť moc nebylo a na led do haly jsme se dostali zřídka, a tak jsme brousili nebohé laminátové čepele hokejek na betonových sídlištních hřištích a v prachu mezi kalnými loužemi naháněli olysalé špinavé tenisové míčky. Košíkovou jsem považoval za divný sport vyhrazený pro dlouhány a vzpomínám, že když nám na tělocviku půjčili ten velký oranžový balón, byl jsem překvapen, jak je těžký a jak to bolí, když se v letu zaboří do natažených prstů. Do toho trojtakt, kroky, „hrušky“ a spousta neznámých a nezažitých pravidel. Vstřelený koš jako běžná věc – žádné velké týmové oslavné hromady jako při fotbale v 89. minutě po první vstřelené brance. Zkrátka basketbal mě nikdy nebavil, ani v tělocvičně ani u televize.

A pak se mi stal úraz a ten těžký oranžový míč mi přistál na klíně v tělocvičně rehabilitačního ústavu v Kladrubech. To už jsem dávno tušil, že fotbalový trávník a góly budu sledovat jen jako divák a sledge hokej nebyl jaksi v nabídce. Rozumějte, výběr sportů pro vozíčkáře byl v devadesátých letech ve srovnání s dneškem tristní. Basketbal společně se stolním tenisem patřil k těm nejdostupnějším. Alespoň tak jsem to tehdy vnímal a chodil si do tělocvičny driblovat, házet a učil se trefovat do koše. Nebylo to vůbec snadné. Jen si to zkuste, sednout na židli a odhodit do třímetrové výšky tak šikovně, aby balón propadl obroučkou do síťovaného koše. Navíc jsem ještě musel dávat dobrý pozor, abych se při záklonu nepřevážil a nezhoupl se s vozíkem, jehož rovnovážný bod jsem ještě neměl úplně v krvi, přímo na palubovku. Bavilo mě, když si míč našel správnou cestu a síťka se zatřepala, i to, když nezbedně poskakoval po obroučce a nakonec vyklouzl mimo. Líbil se mi ten fígl, když jsem najel těsně ke stojícímu balónu a v plné jízdě jej přimáčkl k obruči kola a on se elegantně vznesl obloukem až do mé náruče. A občas jsem pokukoval nahoru ke zvýšené galerii, jestli nějaká sestřička nesleduje, jak mi to dnes jde. Byl jsem devatenáctiletý kluk a sport pro mě byl kromě jiného i způsob, jak se předvádět, a v těch prvních těžkých měsících toho na předvádění moc nebylo, alespoň mi to tak přišlo.

A pak přijeli opravdoví basketbalisté. Tým z Prahy. Ti už měli speciální vozíčky, s upravenými koly, a byli na nich šíleně rychlí a neobyčejně obratní. Mezi nimi i dvě děvčata. Při střelbě zpod koše v jízdě se málokdy mýlili a dlouzí hráči si troufli i na hod za tři body. Zaujalo mě to, a jak už jsem uvedl, nebylo tehdy moc na výběr, takže jsem začal zkoušet hrát basket a vlastně to zkouším dodnes. I ta pravidla jsem se nějak naučil, i když se nedá říct, že bych je měl zcela v krvi. Občas nevím, proč pan rozhodčí píská a zda teď budeme házet z boku nebo koncové čáry a jak přesně to je s těmi kroky, kterými se občas prohřešíme oproti pravidlům, i když většina z nás opravdový krok už neudělala desítky let. Je to zkrátka hra, která mi už plno let přináší radost. A nejen mně.

Basketbal na vozíčku je vůbec jeden z prvních sportů, který se bezprostředně po druhé světové válce začal rozvíjet ve Spojených státech a Velké Británii. Válka naplnila nemocnice mladými muži, jejichž zranění si u mnohých vyžádala daň trvalých následků. Mezi nimi byli i profesionální basketbalisté, kteří ze dne na den ztratili možnost vrátit se ke svému sportu, ale nejen ti. Zkrátka, tehdy stejně jako dnes nešlo zdaleka jen o sport. Lidé po vážných úrazech páteře bývají, třeba i díky sportu, vyvedeni ze statutu pacientů odkázaných na trvalou péči k samostatnému životu. A tak tenkrát, po té „velké vojně“, basketbalový míč v klíně a obroučka vysoko nad invalidními vozíky posloužily k tomu, aby postižení a posléze i jejich okolí začali nahlížet na sebe a na život po vážných úrazech jinak. A funguje to dodnes. Život nám občas hodí do klína těžký, nepříliš oblíbený míč a tribuny jsou prázdné.