Sdílejme stejnou cestu

11. 1. 2021

Zbyněk_blog

...byl nepřehlédnutelný, blond vlasy až na ramena, široký šibalský úsměv a rošťácký kukuč. V očích mu plála láva a odhodlání. Byl prvním svého druhu, se kterým jsem se osobně setkal. Randy Caddell – havajský motorkář, ironman na vozíku. Když podával ruku, bylo to jako by tě zval k prostřenému svátečnímu stolu. Řítil se naproti mně texaským kaňonem, nadšeně cosi hulákal a ty dlouhé vlasy za ním vlály jak ohon komety. Randy - můj přítel. Pár let poté jej přehlédl řidič minivanu vyjíždějící z nákupního centra na Big Islandu. Krátký článek v novinách o jezdci bez přilby a dlouhý věnec lei (havajský květinový věnec) odplouvající Pacifikem…

Není to nebezpečné? Nemáš strach? Už jsi zažil nějakou kolizi? Pomineme-li dotazy na pořizovací cenu a nejvyšší dosaženou rychlost, bývají tohle asi nejčastější otázky, otevře-li se na besedách téma jízdy na handbiku. Odpovídám rád, vždyť jízda na kole na ruční pohon mi za ta léta přirostla k srdci a život bez občasných vyjížděk na tomto báječném stroji si nechci ani představovat. Svět se pochopitelně točil i předtím, než jsem poprvé osedlal handbike, a hádám, bude se točit dál i poté, co se vrátím ze své poslední vyjížďky. Rozumějte, v době, kdy jsem usedl na vozík a zkoušel různé sporty, handbike jaksi nebyl v nabídce, a tak ti, kteří toužili roztáčet galusky na asfaltu a cítit při svižném pohybu vítr ve vlasech, museli vzít zavděk závodním vozíkem – tříkolkou v Čechách označovanou jako „formulka“. Jízda na ní vyžadovala určitou praxi a samotný sportovní vozík bylo vhodné naměřit, tak aby pasoval na míru jezdce a vyhovoval všem jeho potřebám. Trefit takový střih nebylo vůbec jednoduché a málokdy se to povedlo napoprvé, stejně tak vyrobit si pořádné rukavice, bez kterých bylo nemyslitelné jezdit, natož závodit. Upřímně, nikdy jsem tu techniku, jak výroby rukavic, tak jízdy, zcela neovládl a často jsem končil nejen na chvostu startovního pole, ale i s rukami posetými puchýři a různými oděrkami. Ale nic naplat, byla to jediná možnost, jak se alespoň trochu přiblížit pocitům, které jsem zažíval na kole. Jezdil jsem a přes všechny útrapy, věčně nezhojené dlaně a rozčarování mě to bavilo.

Handbike přinesl nejen mně, ale i mnohým dalším vysvobození. Koncem devadesátých let se na závodech objevilo pár podivínů, kteří zkoušeli pohánět vozík nikoli rukama přes obruče, jak to bylo doposud obvyklé, ale klikami, kterými se roztáčela středová osa a přes převodníky přenášel pohyb na přední kolo. Většinu to byly tříkolky, na kterých se sedělo v běžném sedu. Nicméně objevily se i varianty jednostopých kol, kde rovnováhu vyvažovala balanční kolečka, podobně, jak je tomu na kolech pro batolata. Během pár let handbike zcela převálcoval formulky. Většina jezdců přesedlala na pohodlnější a zejména v kopcích rychlejší variantu pohybu. Chtěl jsem ho taky, strašně moc. A když si něco opravdu hodně přejeme, většinou se to vyplní. Alespoň já mám tu zkušenost (nebo požehnání?). A tak jsem se na přelomu milénia vrátil zpět do sedla.

Nu, vidíte, jak to uteklo. Letos už to bude dvaadvacátá sezóna. Handbike se za ta léta značně proměnil. Už dávno se na něm nesedí, ale spíš leží. Naše hlavy jsou stěží metr nad zemí, o výši sedačky ani nemluvě. Zadní kola razantně zmenšila průměr, při kterém se obvod kol blíží velikosti loukotí u prvorepublikových kočárků. Brzdová páka a stejně tak řazení už jsou nedílnou součástí úchopů, a tak během jízdy není nutné nikam přehmatávat. Lanka a bovdeny jsou pomalu ale jistě vytlačovány kabely a namísto řadících páček ovládáme převody elektronicky, pomocí tlačítek.  Snímač rychlosti, tepové frekvence, GPS mapy, navigace a měřič výkonu dodávají mnohem více dat, než jsme obvykle schopni a ochotni vyhodnocovat. Zážitek z jízdy však zůstává stále stejný. 

A jak je to tedy s tím strachem, s bezpečností, s mými pády? Dochází i zde k nějakému posunu a vývoji? Upřímně, přestože se snažím dbát na svou bezpečnost mnohem více než v počáteční mladické euforii, bojím se stále více. Není to svazující obava a už vůbec ne paralyzující strach, který by mě donutil nechat kolo v garáži a nevyjet, ale jsem si zkrátka s lety více vědom toho, že navzdory obezřetnosti, bdělosti a všem doplňkům zvyšující mou bezpečnost se vydávám na každé své jízdě všanc osudovým událostem, kterým lze jen velmi těžko předcházet. Je nemyslitelné, že bych vyjel bez přilby. Snažím se oblékat do reflexnějších dresů. Na zadní ose mám dlouhou tyčku s reflexními prapory. Mám zadní a v zimě občas i přední blikačku a reflexní obal na přilbu. Během jízdy permanentně sleduji dění ve zpětném zrcátku a snažím se předvídat dopravní situace, přemýšlet nejen jako cyklista, ale i jako řidič. Zkrátka zkouším odhadnout, kde jsou místa, na kterých mohu i toho nejobezřetnějšího řidiče překvapit, a pokud možno se takovým trasám vyhýbám nebo je projíždím s největší opatrností. Mnohokrát se mi to vyplatilo a za těch více než dvacet let ježdění jsem neměl závažnější kolizi. Mé pády by se daly spočítat na prstech jedné ruky a vždy byly jen na závodech. Tam je mnohdy velmi obtížné vyhnout se kolizi, udržet pozornost. Městské maratony a kritéria, kterých se často účastní desítky jezdců v úzkých uličkách, v dešti nebo za oslňujícího ranního slunce, se podobají tryskovému letu a jediná chyba může být fatální. Při dlouhých triatlonech se zase mohou dostavit chyby z únavy, z chvilkových ztrát pozornosti, jejichž četnost s délkou vykonávané monotónní činnosti zákonitě narůstá.

Nedávno jsem požádal kolemjdoucího o drobnou pomoc při nasedání do handbiku, dali jsme se do řeči a on mi říkal, jak mě potkává a jak ho štvu tím, že jsem na silnici špatně vidět. A já mu zase vykládal o tom, jak mě řidiči čas od času nehezky seřvou během jízdy, nebo jak mě záměrně omezí, nedají přednost. A také o tom, jak je těžké jezdit výhradně po cyklostezkách, které jsou plné pejskařů, nordic walkerů a děcek na odrážedlech. A trochu i o tom, že mi přijde, že s těmi všemi praporky a světýlky musím být nepřehlédnutelný. Popovídali jsme si a pak si oba sedli do svého dopravního prostředku a vydali se každý svým směrem. Sdílet stejnou cestu…

Fotogalerie

Sdílejme stejnou cestu Sdílejme stejnou cestu Sdílejme stejnou cestu

Jak si nás objednat?

Objednat si nás můžete pomocí jednoduchého on-line rezervačního formuláře.


 
Informace o projektu

Nenechte si nic utéct