Aktuality
Vzkaz v láhvi
Už delší dobu si lámu hlavu nad tím, jak v dnešní podivné době vzkřísit projekt VZPoury úrazům. Brány škol jsou pro většinu školáků zavřené, a přestože se dá velmi těžko předvídat další vývoj epidemie a rozsah zaváděných vládních opatření, je více než pravděpodobné, že návštěvy třetích osob s doplňkovými programy budou na většině škol zapovězené, respektive po rozjetí prezenční výuky se nejspíš besedy s externisty nestanou prioritou pedagogických plánů. Jinými slovy, naše bárka uvízla na mělčině v hlubokém písku a trámy v ní postupně trouchniví. Přišli jsme o práci, kterou, troufnu si tvrdit, jsme měli všichni rádi a která měla smysl.
Inu, těch možností, jak opustit mělčinu a znovu vyplout, pohříchu moc není. Mohli bychom z podpalubí vytáhnout bedny střelného prachu, na stožár vyvěsit prapor se zkříženými hnáty, tvář překrýt banditskými šátky a navzdory všemu, co se děje kolem nás, znovu vyplout – na zteč! Přestože bychom v těch šátcích splynuli s davem, byli třeba i nějakou tu chvíli nenápadní, tak tato pirátská akce, uznejte sami, je z mnoha důvodů nemyslitelná.
Tedy jinak. Nikoli lodí jako piráti, co takhle vytěžit znalosti dávných obyvatelů ostrova a na umě sestrojených vorech se vydat na širý oceán, vstříc dobrodružství? Pevnina na obzoru! Teď už jen nějak získat císařský glejt, vyhoupnout se do sedel dromedárů, přejít nekonečnou poušť a vrátit se zpět do oázy – ke školním branám. Možná, ač to zní děsivě, budou v blízké budoucnosti právě takové „negativní glejty“ nezbytné k otevírání různých, a tedy i těch školních vrat. Ač mám k dobrodružným toulkám kladný vztah, nejsem si jist, zda si přeji v takovém světě uzamčených komnat žít. Bohužel, domnívám se, že podobně jak pád dvou věží World Trade Centra navždy proměnil komfort cestujících a leteckou dopravu, tak i ten wu-chanský zmetek otřásl civilizací, a to s dopady mnohem drtivějšími a v rozsahu, jenž dokážeme nyní dost těžko bez odstupu a moudré intuice obsáhnout.
Ale vraťme se zpět do myslí opuštěných robinsonů VZPoury, prahnoucích po návratu. Co obvykle dělají pozemští, ale vlastně i ti mimozemští trosečníci poté, kdy selžou všechna plavidla? Posílají vzkazy. Zprávy v láhvi, chcete-li, budují antény. Volají domů. Má smysl propojit se s žáky a studenty tímto moderním způsobem? Doplnit distanční výuku naším vystoupením? Jsem vůči takové formě skeptický. Naše sdělení je příliš specifické a vázané na bezprostřední a přímý kontakt. Přese všechnu snahu a úsilí upravit celý program na nový on-line formát, případně nějaký e-kurz, by výsledný efekt nebyl úměrný vynaloženému úsilí. Ale možná se mýlím. Koneckonců není to zase tak dávno, kdy se rozjížděly různé e-shopy a představa, že by se prodávaly boty, oblečení a spousta dalších komodit tímto způsobem byla spíš úsměvná, stejně tak výběr zboží, objednávka a platba přes mobilní telefon. A vidíte, jak to teď frčí. Zkrátka, ukáže se, jak to se vším bude dál. Nám nezbývá než setrvat v bublině ztroskotanců, snít o návratech, vyčesávat z hřebenů příbojových vln a z pohybu racků na obloze obrazy a vize, jakým směrem by se mohl projekt dál ubírat. Jsem si však jist, že až to vše pomine a děti se vrátí do škol a tělocvičen, bude téma prevence ještě důležitější, než tomu bylo doteď.