VZPoura úrazům – dle učitelů přesně tohle děti potřebují

23. 10. 2020

vzpoura_logo

Vážné zranění – dnes k němu dochází nejčastěji na silnicích a při volnočasových aktivitách. Proto VZP s preventivním projektem VZPoura úrazům míří do škol. Aby na děti a mladistvé opravdu zapůsobil, je v rukou osmi ambasadorů – lidí po těžkém úraze s doživotními následky. Jedním z nich je Pavel Bambousek, který se pohybuje s pomocí vozíku a berlí a zároveň je špičkovým sportovcem.

Jak jste se ke Vzpouře dostal?

Nápad na tento projekt vzešel před téměř šesti lety z oddělení marketingu. Já jsem tehdy ve VZP pracoval, takže jsem byl logicky jedním z prvních oslovených. Ještě s dalšími vybranými ambasadory Jarmilou Onderkovou a Michalem Vondráčkem jsme pak zpracovali jeho náplň.

Jak tedy typická akce VZPoura úrazům probíhá?

Poslední dobou jezdíme ve dvojici, abychom se mohli prostřídat, protože akce trvá zhruba dvě hodiny a také pro děti je příjemnější, když k nim promlouvají dva lidé. Začínáme našimi příběhy, kdy vylíčíme, jak k našemu zranění došlo, aby bylo odkud si vzít nějaké ponaučení. Potom je na řadě edukace. Všichni ambasadoři jsme po úrazech páteře s poškozením míchy, takže vyjasníme, co páteř a mícha pro člověka znamená a jak může její poranění změnit život, aby si děti naplno uvědomily, že ne každé zranění vyřeší sádra nebo šití a že k tomu, aby úraz nešlo plně napravit, je – někdy doslova – jen krůček. Ukazujeme také, jak úrazy nejsnadněji vznikají a jaké jsou nejčastější. Aby setkání s dětmi nebylo jen o nehezkých věcech, opět na vlastním příkladu ukazujeme, že i po těžkém zranění lze dělat nějaké sporty, že když už se něco s vážnými následky stane, nemusí to znamenat konec všeho. 

Spolupracovali na projektu také zdravotničtí odborníci?

Jistě, než jsme začali edukovat, byli jsme sami edukováni, šlo například o kurzy první pomoci a podobně. Tyhle věci VZP nikdy nepodceňovala a dbala, aby projekt byl hodnotný po přesvědčovací i odborné stránce. Mohu tak soudit i z reakcí učitelů, s nimiž se setkávám.

Jak reagují?

Nadšeně, říkají, že přesně tohle děti potřebují vidět a slyšet. Také se na leccos doptávají, ovšem ze svého hlediska dospělých. A když máme na škole tři dvouhodinovky, zprostředkovávají nám i reakce dětí, které už mají svoji lekci za sebou. Vesměs říkají, že i děti jsou nadšené, takže věřím, že VZPoura úrazům za sebou něco zanechává.

Stává se, že vás děti něčím překvapí?

Na prvním stupni jsou hodně bezprostřední a umějí člověka zaskočit. Pamatuji si na jednoho malého obézního čtvrťáčka, který mi na otázku, proč je dnes tolik pádů, odpověděl: „Protože lidi jsou tlustý a nesportujou.“ Dochází však i na smutné věci – u starších dětí ze základek nebo středních škol se setkávám třeba s tím, že něčí rodiče zahynuli při dopravní nehodě nebo dítě bylo účastníkem bouračky, kdy někdo z rodiny nebo kamarád skončil na vozíku. Když dojde na takové příběhy, je těžké ze situace vybruslit tak, abych se někoho nedotkl a mohl nerušeně pokračovat, někdy se opravdu zapotím. 

Jezdíte do všech typů škol včetně mateřských, ale i na dětské tábory. Jak akce přizpůsobujete věku dětí?

U menších využíváme obrázky a pomůcky typu pexesa a komiksů přibližujících různé situace, jako jsou pády z výšky, nebo funkci pásů v autě. Děti pak říkají, co by jak vylepšili a co se jim na obrázcích líbí. U starších školáků se opíráme spíš o komunikaci a fakta. Odlišujeme první a druhý stupeň základních škol, u středoškoláků používáme podobné prostředky jako pro druhý stupeň, kdy se na ně dá zatlačit přes náš úraz. Mně se stal před osmnáctými narozeninami, když končily prázdniny po druhém ročníku střední školy. Právě věk patnáct až pětadvacet let je nejrizikovější skupina.

Říkáte „zatlačím na ně přes úraz“, jak?

Svoji nehodu jim popíšu v duchu „méně obalu a víc syrovosti“, aby si opravdu uvědomili, co jim hrozí, budou-li zbytečně riskovat. Zároveň chápu, že v jejich věku se ramena trošku dělat musí.

To mi připomíná jednu americkou studii rizikového chování teenagerů, která ověřila, že slovní apely na ně nezabírají – ne proto, že by slyšet nechtěli, rizika si uvědomují, ale protože zisk v podobě prestiže a právě možnosti „dělat ramena“ je pro ně tak lákavý, že vše přehluší.

Ano, váha mezi klady a zápory rizika u nich není správně rozložená. Když to vezmu u sebe, před úrazem jsem provozoval spoustu ne úplně bezpečných aktivit, kdy s každým zraněním, jež se zahojilo, jsem ztrácel obavy, že se může stát něco ošklivého, a nabýval pocit, že se nic neděje.  

Co přesně člověka v „telecích letech“ ponouká k rizikovému chování?

Dvě věci – vzrušení a možnost „vytáhnout se“. Dnes tomu ještě nahrávají fenomény typu YouTube a internet, na nichž se to hemží ne úplně vhodnými vzory. Myslím tím, že teenagerovi stačí pár kliků, aby něco v reálu obtížně proveditelného viděl, nabyl pocitu, že se to koukáním naučil, a hned to taky bez adekvátní přípravy zkusil. Musí si uvědomit, že nežije v matrixu, že něco se naučit chvilku trvá a často to bolí. Když jsem já byl v rizikovém věku a jezdil na skejtu, tohle ještě nebylo. Měli jsme akorát pár videokazet s nahrávkami, podle nichž jsme zkoušeli triky.

Je tedy součástí vašich setkání s dětmi i něco jako pobídka k pohybovým aktivitám?

Snažíme se je spíš navést na cestu, že dovednostem vždy předchází náležitý trénink, že cesta „zkouknout a bez přípravy zkusit“ není to pravé. Například dnes je velký fenomén parkour – překonávání překážek v městském prostředí, kdy parkourista také skáče z domu na dům a pohybuje se i s pomocí akrobatických prvků a salt. Snažíme se s dětmi rozebrat, že nic proti parkouru, ale ne že hned udělají salto z lavičky, když tentýž den byly v tělocviku úplně nemožné. Kroužků je dnes dost, aby dítě nejdřív začalo v tělocvičně, kde se naučí základním pohybovým dovednostem. Znám to z vyprávění tělocvikářek o přestávkách našich akcí – v hodině nedonutí dítě ke kotrmelci, načež je po škole vidí skákat po úzkých zídkách.

Zmínil jste špatné vzory – všiml jste si, že by se rizikové chování přenášelo z rodičů na děti? Když třeba otec synka veze v drahém voze a předvádí mu, jakým je na silnici pánem…    

Hodně je to vidět právě na silnicích, kdy dopravní nehody tvoří druhý nejčastější segment vážných úrazů. S dětmi se bavíme o pravdách typu „Bezpečnostní pás tu je kvůli policajtům“ či „Na krátkou vzdálenost se poutat nemusíš“. Od nás děti vědí, jak jsou taková moudra ošidná a nebezpečná.

Když děti přijdou na akci takto rodičovsky předpřipravené, oponují vám v něčem?

To ne, avšak docela často vidím rozdíl mezi malou venkovskou školou a základkou dejme tomu v Praze. Na venkově pořád jako by vanul duch starších časů, kdy bylo více ohleduplnosti a méně riskování, zatímco ve větších městech vládne duch nové doby. Projevuje se to tak, že městské děti je někdy trochu problém ukorigovat. Ty venkovské bývají i věcnější, kdy se příkladně více zajímají, jak my, ambasadoři, řešíme život na vozíku z hlediska fungování. Samozřejmě i ve městech není škola jako škola a záleží také na učitelích, co zvládli do dětí vložit. Ale musím říct, že z tohoto hlediska jsou besedy na venkově o něco příjemnější.

Co všechno dnes děti ohrožuje?

Brusle, koloběžky, kola, automobilový provoz a úplně nejčastější jsou pády z výšky. I když dnešní děti lezou do výšek méně než dříve, velmi často padají. 

Lyže ne? Sjezdovka je dnes přece také docela nebezpečné místo…

Problém sjezdovky je v tom, že po ní sviští lidé, kteří své schopnosti přeceňují a jichž je opravdu hodně. Dle mého jim ono falešné sebevědomí z nemalé části dodává špičkové vybavení, které je dnes snadné si pořídit. Z faktického nelyžaře se tak stává pocitový lyžař, což se odráží bohužel na sjezdovce, kde se pohybují i normální lyžaři.

Vy jste dnes špičkový lyžař s mnoha úspěchy, k nimž ovšem vedla velmi krušná cesta. Jak jste prožíval období po úraze?

Když se vám to stane a vy ležíte někde na ARO, jste rád, že jste rád, a nic neřešíte. Pak člověka strčí do vozíku a on zjistí, že po chodbě dobré, ale venku se mu chce rychle zpátky do budovy. Já jsem měl navíc štěstí, že s pomocí berlí se omezeně můžu pohybovat, bez vozíku se ale neobejdu. Ovšem na tuhle úroveň jsem se dostal za čtyři roky po úraze. Výrazně mi pomohla rodina, nic však nešlo bez velkého úsilí a zdolávání překážek jednu po druhé. Kdyby se mi to stalo dnes, nevím, jestli bych v sobě našel tu volní lokomotivu, jakou jsem měl v sedmnácti.

Jak vypadala ta lokomotiva?

Ze začátku si každý myslí, že zrovna on je ten případ, který to rozchodí. Teprve postupem času z novinových pravd a polopravd vystřízlivíte a zjistíte, že ne. Pak nezbývá než vytřískat co nejvíc z toho, co je k dispozici. Času přitom není nazbyt, protože co člověk ze sebe nevymačká během prvního roku či dvou, dožene později jen horko těžko. Je spousta situací, které nezvládnete, tak musíte přijít na to, jak by to šlo udělat, a neříkat si při každém drcnutí „to nejde, to nezvládnu“.  Já chtěl zvládnout všechno, dnes vím, že úplně nahoru už se dostat nejde, ale dost vysoko se vylézt dá.     

Pavel Bambousek (1984) odjakživa sportoval. V létě 2002 spadl z výšky asi 10 metrů, zlomil si několik obratlů a poranil míchu. Po zotavení z úrazu se začal věnovat lyžování na monoski, v němž byl čtyřikrát mistrem republiky, poslední titul má z letoška. Zúčastnil se také dvou světových šampionátů a zimní paralympiády v Jižní Koreji. Pravidelně se umisťuje na stupních vítězů v Evropském poháru, v jehož aktuálním ročníku, který byl kvůli koronaviru předčasně ukončen, obsadil celkově 2. místo a třetí ve slalomu. V létě se Pavel věnuje golfu, kdy používá vertikalizační vozík, tzv. paragolfer. Na prvním mistrovství světa vozíčkářů obsadil 2. místo ve své kategorii a 4. místo v celkovém pořadí.

Fotogalerie

VZPoura úrazům – dle učitelů přesně tohle děti potřebují VZPoura úrazům – dle učitelů přesně tohle děti potřebují

Jak si nás objednat?

Objednat si nás můžete pomocí jednoduchého on-line rezervačního formuláře.


 
Informace o projektu

Nenechte si nic utéct