Zelená je tráva

23. 11. 2020

Zbyněk_blog

Covid nás opět zahnal za pec. Osiřely školní lavice, divadelní sály a sportovní arény. Profesionální sport dostal diskutabilní výjimku a novodobí gladiátoři jej mohou, za nemalou cenu izolace a pravidelného šťourání v nose, provozovat dál. Mohou hrát. Hrát dál pro prázdný sál… a díky perfektní zobrazovací a přenosové technice smíme jejich souboje sledovat, kdy se nám zachce. Z mnoha úhlů a ve zpomalených opakovaných záběrech se paseme na detailech nepostřehnutelných běžným okem, zakreslujeme si elektronickou tužkou trajektorie pohybů a přihrávek. Přestože slyšíme i výkřiky hráčů, pokyny trenérů a reakce rozhodčích, cosi podstatného nám při pohledu na záběry ze ztichlé arény uniká. Nezachytitelná celistvost zážitku. Atmosféra, kterou okusíme, jen když oblékneme kabát, nazujeme boty a vyrazíme přímo na sportoviště sledovat sport naživo. Jsem přesvědčen o tom, že žádný, byť sebedokonalejší přímý přenos, nepředčí zážitek diváka, který se zmrzlým nosem přešlapuje u trati a čeká, až kolem prosviští skupina běžkařů jak smečka lačných vlků, za ševelení sjížděného sněhu rytmicky vydechujíc ve svorném úsilí horký dech k mrazivé obloze. Stejně tak pouze na tribuně stadionu má divák absolutní svobodu sledovat v takřka božském nadhledu pohyb hráčů obou týmů a fotbalového míče a volba, kam a v jakém okamžiku zaměřit svou pozornost, je výlučně v jeho moci. Pravda, může se stát, že soustředěnou mysl sportovního experta omámí vůně klobásy nebo nepřehlédnutelný šarm fanynky v sousedním sektoru a v uzardění prošvihne vstřelenou branku, oku lahodící kličku nebo nějaký ten zákrok – pane rozhodčí – přeci na jasnou kartu! Ale to je právě ta jedinečnost, díky níž každý z tisíce odchází po devadesáti minutách se společně sdíleným a zároveň unikátním osobitým zážitkem. Někteří skálopevně přesvědčeni, že božský Diego rukou nehrál, a druzí, kteří by mohli bez váhání odpřisáhnout, jak to skutečně bylo.

Hluboko pod kůží mám zážitek z pražské Letné, kdy jsme se ještě jako malí kluci v osmaosmdesátém mačkali přímo v kotli při kvalifikačním fotbalovém zápase Československo – Portugalsko. Byl raný podzim, přesto panovaly nezvykle kruté mrazy. Naše mámy tehdy nakonec rezignovaně a plny obav svolily, abychom na zápas šli, pod tlakem škemrání a žadonění a zřejmě i díky přímluvám našich otců. Byli jsme vázáni mnoha sliby a pokyny, nabalení do několika svetrů a šál pramálo připomínajících ty dnešní fanouškovské. Mačkali jsme se v davu, nad hlavami vlály prapory a zněl bojový chorál. Zkrátka na mráz ani pomyšlení. Na trávník jsme spíše jen vykukovali a prostáli celý zápas na špičkách, abychom zahlédli alespoň kus zeleného pažitu. První československou branku jsme sledovali na vzdálenost celého hřiště, byla z penalty, kterou jsme identifikovali až na základě vzedmuté vlny nadšeného ryku – chcete-li VARU kotle, zatímco vyrovnávající portugalská nám unikla zcela. Na trávníku neúnavně a zarputile bojoval tehdy ještě trochu vlasatý Ivan Hašek, který mi byl příkladem rtuťovité zarputilosti. S míčem jsem si tenkrát moc netykal, a tak jsem se snažil být po jeho vzoru alespoň podobně neodbytný a běhavý, a nyní jsem se konsternován na vlastní oči přesvědčoval o tom, kolik potu a úsilí taková černá fotbalová práce stojí. Ke konci zápasu tlak našeho týmu sílil, za tribunou zářil do mrazivého večera Pražský hrad a v kotli to vřelo. „Jestli nevyhrajou, tak to tady dnes celé spadne!“ zaslechl jsem výkřik z davu. V dětské naivitě mě ani nenapadlo, že by to zvolané heslo mohlo nést jiný než fotbalový podtext. A vidíte, několik měsíců poté rezonovalo v sametové variaci na Letenské pláni znovu v úplně jiném a mnohem důležitějším významu. Když si Michal Bílek, nedávný trenér naší reprezentace, postavil míč k přímému kopu, vykřikl někdo: „Teď, anebo nikdy!“ A zatímco se slova rozpouštěla v davu ztichlém nadějí a očekáváním, míč plaval do sítě pravého rohu portugalské branky a nějakým zázrakem se i ty vysoké hlavy v kulíšcích před námi rozestoupily a my mohli společně s davem vykřiknout: Gól, gól, gól!!! Byl to můj největší dosavadní fotbalový zážitek a daleko předčí euforii z českého tažení na Euru v Portugalsku nebo finálový zápas s Německem v Anglii, kdy jsem usilovně držel palce u televizní obrazovky.

Opravdu rád sleduji sport naživo. Nechávám se unášet jeho rychlostí, která v televizi zdaleka tak nevynikne. Kochám se několika opakujícími se a v různých podobách se zjevujícími gesty sportovců – radostí, zmarem, úsilím, soustředěním. Mám rád eleganci atletek, ztepilou něhu plavkyň a ztrácím hlavu při piruetách krasobruslařek. Vpíjím se se zatajeným dechem do úsilím, zarputilostí a únavou sevřených tváří cyklistů stoupajících k zasněženým alpským vrcholům. Moc dobře rozumím těm bláznům, kteří neváhají obětovat několik dní dovolené na to, aby čekali na pár okamžiků, kdy kolem nich projede konvoj „Staré dámy“. A zdaleka nejde jen o ten vyšlechtěný sport vrcholový, který je ve své dokonalosti až trochu nadlidský. Rád se zajdu podívat na sport výkonnostní, chcete-li amatérský. Například na mládežnický fotbalový zápas, při kterém v prachu rozvířené škváry hledám gesta sjednocující sportovce všech výkonnostních úrovní a možná i sám sebe v těch časech, kdy se můj svět točil kolem kulatého nesmyslu a měl jsem ještě tu moc stát na špičkách a vyhlížet zelený trávník. A tak se moc těším, až odezní všechen ten zmatek, děti se vrátí do škol, herci do divadel a fanoušci na tribuny a přejdeme z „live, on-line“ do módu NAŽIVO. Jen v něm můžeme skrze kulisy a mezi siluetami v davech bytostně a lidsky pronikat do skutečného světa. Snad bude po těch všech vlnách trávník ještě trochu zelený.  

Fotogalerie

2020-Zelená je tráva

Jak si nás objednat?

Objednat si nás můžete pomocí jednoduchého on-line rezervačního formuláře.


 
Informace o projektu

Nenechte si nic utéct