Aktuality
„Mám dvě největší životní výhry: partnerku a dítě,“ říká náš nový ambasador Jan Rajznover
O Honzovi Rajznoverovi se nedá říct, že by v životě příliš riskoval, a přesto se ocitl na vozíku. Je bohužel jedním z těch, kteří měli zkrátka obrovskou smůlu a ochrnuli po nezdařeném operačním zákroku. Člověk by se ani nedivil, kdyby po takové nešťastné náhodě zanevřel na celý svět, Honza se ale naopak k nepřízni osudu postavil čelem. Dnes žije aktivním samostatným životem, má vlastní rodinu a pozitivní přístup z něj doslova sálá. Můžete se o tom ostatně přesvědčit v následujícím rozhovoru.
Vím o tobě, že jsi neochrnul při úrazu. Co se ti vlastně přesně stalo a jak ses s hendikepem smiřoval?
Máš pravdu, na vozík jsem se nedostal po úrazu, ale po jedné nevydařené operaci v nemocnici. V šestnácti letech mi kvůli šelestu na srdci dělali zákrok na aortě (tepna vedoucí od srdce, pozn. red.) a bohužel při něm došlo k narušení centra pohybu. Rok jsem strávil po nemocnicích a pak jsem se dostal do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Teprve tam jsem se začal s hendikepem srovnávat. Hlavně díky sportu a kamarádům se mi to v rámci možností podařilo. V Kladrubech jsem zjistil, že lidí jako já je víc a že i s úrazem se dá poměrně kvalitně žít.
Umím si představit, že když se v 16 letech člověk po operaci probudí a lékaři mu sdělí, že už nikdy nebude chodit, tak se mu život úplně obrátí vzhůru nohama. Jak se po takové diagnóze změnil tvůj pohled na svět?
Nejdřív jsem se úplně stáhnul do sebe. Před tou osudnou operací jsem šel do všeho po hlavě, a najednou se ze mě stal úplný introvert. Ochrnul jsem v pubertě, takže jsem hodně řešil, jak se na mě budou dívat spolužáci. Těžké to bylo ale i pro mé rodiče. Člověk nějak rutinně fungoval a najednou ze dne na den je všechno jinak a nic nejde. Trvalo dlouho, než jsem se sžil s vozíčkem, a i sportovat jsem vlastně začal až po rehabilitaci v 18 letech.
Říkal jsi, že ti sport hodně pomohl při smiřování se s hendikepem. Jakým sportům se tedy v současnosti věnuješ?
Závodně hraji florbal a rekreačně tenis. Ve florbalu jsem členem národní reprezentace, s níž jsme se v loňském roce umístili na 3. místě na závodech v Holandsku. To mi udělalo velkou radost, protože šlo o mezinárodní turnaj a byla tam poměrně velká konkurence deseti zahraničních týmů.
Při sportu a na závodech se asi potkáváš zejména s dalšími hendikepovanými lidmi. Máš víc kamarádů mezi postiženými, nebo mezi zdravými?
Co se týče nejbližších přátel, řekl bych tak půl na půl. Sice se například díky florbalu stýkám více s hendikepovanými lidmi, znám jich spoustu, zajdeme spolu na pivo, ale nedá říct, že jsme všichni nejlepší přátelé. Podle mě je to tak normální a dostačující, protože každý má svoje rodiny a starosti a zas tolik času na sebe nemáme.
Změnilo se po úrazu chování lidí v tvém okolí?
Možná to někoho překvapí, ale ani bych neřekl. Kamarádi a známí mi víceméně zůstali. Ochrnul jsem v 16 letech při studiích na učilišti a žádný ze spolužáků se ke mně neobrátil zády. Celá parta se za mnou tehdy několikrát stavila v nemocnici a ti opravdu nejlepší kamarádi mi vlastně zůstali dodnes.
A co cizí lidé? Jsou ochotní ti pomoci, když potřebuješ?
Záleží na člověku. Když si řeknu, tak pomůžou, nikdo mě neodmítne. Někteří pomoc i nabídnou sami od sebe, ale zase nevědí, jak pomoci. Jiní třeba raději mlčí, protože nechtějí, abych si myslel, že mě litují. V zásadě ale všichni vycítí, když pomoc opravdu potřebuji, a jsou ochotní.
Ještě bych se tě zeptala, co v životě považuješ za svou největší výhru?
Určitě svoji partnerku. To je moje největší výhra J. A také naše čerstvě narozené miminko!
Tak k tomu myslím není co dodat. Moc gratuluji! J A co tě vlastně přivedlo k projektu VZPoura úrazům?
Úplná náhoda. Doslechl jsem se, že tento projekt Všeobecné zdravotní pojišťovny existuje, a téma prevence úrazů jsem okamžitě vzal za své. Vzápětí jsem zjistil, že je do projektu zapojeno hodně mých kamarádů. Znám je všechny, takže si myslím, že budeme sehraní i na přednáškách.
Máš nějakou metu, které bys v rámci projektu rád dosáhl?
Přál bych si, aby se děti vozíčkářů nebály. Aby s nimi úplně normálně komunikovaly jako se svými kamarády. Mám zkušenost, že malé děti jsou bezprostřední a nebojí se tolik jako ty starší, které už mají jisté zábrany. Byl bych rád, kdyby naše přednášky fungovaly v tomto směru jako určitá osvěta.
Tým VZPoury úrazům