Aktuality
„S hendikepem se člověk nesmíří nikdy…,“ říká náš nový ambasador Pavel Brož
Tým VZPoury se rozrostl o dalšího ambasadora - Pavla Brože z Nového Města na Moravě. Krátce po Honzovi Krauskopfovi jsme tak získali novou vítanou posilu. Pavlovi je 25 let a na vozíčku se pohybuje teprve 3 roky. Přestože je v týmu absolutní benjamínek, od začátku si získal naše sympatie svou otevřeností a vyzrálostí. Abychom vám ho více představili, položili jsme mu pár otázek.
Jaký úraz se ti stal a jak dlouho trvalo, než ses s hendikepem smířil?
Úraz se mi stal vinou vlastní klukoviny. Ochrnul jsem po jednom nerozvážném skoku do bazénu, při němž jsem si zlomil páteř. Asi 5 měsíců jsem strávil v nemocnici a další rok jsem se zotavoval v rehabilitačním ústavu. Nemůžu říct, že jsem se smířil s tím, že jsem na vozíku. S tím se člověk nesmíří nikdy. Pomalu jsem se s tím ale začal srovnávat, když jsem se ocitl zpátky doma.
Má takové „srovnávání se“ s hendikepem nějaký typický průběh?
Většinou to má tři fáze. První je vlastní psychický stav. Musíte přijmout skutečnost, že už nebudete chodit. Druhá fáze je sociální, která spočívá v nalezení soběstačnosti. Musíte si obstarat všechny potřebné pomůcky a uzpůsobit okolní prostředí tak, abyste v něm mohl nadále fungovat. No a třetí je fyzický stav. Najednou je práce s vlastním tělem úplně jiná, všechno taháte rukama…
Změnil se po úraze tvůj pohled na svět?
Změnilo se úplně všechno. Člověk neustále řeší a srovnává, co bylo předtím a co je teď. Také toho spoustu přehodnotí, svůj přístup k lidem i to, že si najednou váží úplně jiných věcí.
Změnilo se i chování lidí okolo tebe?
Určitě, ale nedá se říct, že v negativním smyslu. Lidé obecně rádi pomohou. I když je fakt, že mi úraz opravdu hodně „pročistil“ kamarády. Oni jako zdraví berou všechno automaticky, chodí do práce, o víkendu si pořádně užívají a všechno jim vychází podle plánu. Já jsem se ale najednou učil všechno znovu, 40 minut mi například trvalo, než jsem si dokázal sám navléct ponožky.
Máš teď více kamarádů mezi zdravými, nebo hendikepovanými lidmi?
Víc přátel mám stále mezi zdravými. Přeci jen jsem se mezi nimi pohyboval většinu svého života. Mezi vozíčkáři si získávám přátele víceméně od té doby, co jsem s nimi začal sportovat.
S tím souvisí moje další otázka, jakým sportům se v současnosti aktivně věnuješ?
Nejvíc mě baví ragby, v něm hraji ligu za Českou republiku a velmi rád bych se dostal do národní reprezentace. Chystám se ale i na mezinárodní turnaj a jsem opravdu zvědavý, jak to dopadne. Doufám, že tam úplně nepropadnu. Příležitostně také jezdím na kole, na handbiku.
Co v životě považuješ za svou největší životní výhru?
Moje největší výhra je asi to, že jsem to vůbec přežil. Můžu být rád, že jsem se ze všeho dostal v alespoň trochu použitelném stavu a mohu sportovat. Nejsem, i přes veškeré komplikace včetně zástavy srdce, ve všem odkázaný na pomoc druhých a naopak můžu psychicky podpořit ty, kteří jsou těsně po úrazu a s jeho následky se těžce vyrovnávají.
Co tě vlastně přivedlo k projektu VZPoura úrazům?
To byla dlouhá cesta. Po úrazu pro mě moji kamarádi a známí uspořádali benefiční koncert, abych si mohl pořídit auto pro vozíčkáře. Díky tomu si mě všimla paní ředitelka základní školy poblíž mého bydliště a poprosila mě, abych přišel jejím žákům povyprávět o tom, co se mi vlastně stalo. Tehdy jsem si uvědomil, že děti často vnímají vozíčkáře jako někoho z jiné planety. Od té doby jsem usiloval o to, abych mohl v podobných besedách pokračovat. Když se naskytla příležitost připojit se ke VZPouře úrazům, neváhal jsem ani minutu.
A máš nějakou metu, které bys v rámci projektu rád dosáhl?
Obecně můžu říct, že bych chtěl, aby se mladí lidé dokázali vyvarovat podobných klukovin, jakou jsem vyvedl já. Zároveň si ale také přeju dětem ukázat, že vozíčkáři jsou stále normální lidé, kteří se snaží žít běžným životem, přestože bohužel nedokážou chodit.
Tým VZPoury úrazům