Aktuality
Úraz jsem přijal jako svou další životní výzvu, kterou je potřeba překonat, nebo se s ní alespoň rvát, říká náš nový ambasador Stanislav Zatloukal
Standa vždy rád sportoval, účastnil se hasičských soutěží a postoupil až na Mistrovství České republiky v požárním sportu dorostenců. Požární sport ho oslovil natolik, že se chtěl stát profesionálním hasičem a pomáhat druhým. Až do dne, kdy při lyžování utrpěl úraz krční páteře a stal se kvadruplegikem. Jeho touha pomáhat druhým ho však neopustila a přivedla ho do projektu VZPoura úrazům, kde rozšířil řadu hendikepovaných ambasadorů, kteří přibližují dětem a mladým lidem život s hendikepem a upozorňují na důležitost prevence úrazů.
Stando, co se ti vlastně přesně stalo a jak ses s hendikepem smiřoval?
Na lyžařském výcviku v Rakousku jsem, po skoku na lyžích, utrpěl frakturu krčního obratle. Zjistil jsem, že se nemohu hýbat. To jsem ovšem ještě netušil, co všechno mě čeká a jak se mi teprve život změní. Nebylo lehké smířit se s tím, že nebudu moct dělat aktivity, které jsem měl vždy rád. Ale na druhou stranu jsem se naučil žít život s hendikepem na 120 % a vím, že když se chce, tak jde opravdu všechno.
Jak se po úrazu změnil tvůj pohled na svět?
Dřív jsem si myslel, že si lidé mezi sebou nedokážou pomáhat, dnes je mi tenhle názor cizí. Vím, že pořád existují skvělí lidé, kteří se nebojí nabídnout pomoc. Jsem za to moc rád. Sám občas potřebuji pomoc, a tak platí pravidlo, že v nouzi poznáš přítele.
Jakým koníčkům nebo sportům se v současnosti věnuješ?
Baví mě posilování, handbike, jízda v buggy a sjíždění divokých řek. Chtěl bych zkusit i nějaké závody. Jsem přece jen zvyklý závodit z doby před úrazem, kdy jsem obsazoval přední příčky v požárním sportu.
Máš víc kamarádů mezi postiženými, nebo mezi zdravými?
Myslím, že je to vyrovnané. Jsem rád, když si můžu s ostřílenými vozíčkáři vyměnit zkušenosti a pohovořit o běžných denních nesnázích. Mockrát se mi od kamarádů dostalo pomoci a jsem za to rád. Přece jen bychom si měli pomáhat navzájem.
Změnilo se po úrazu chování lidí v tvém okolí?
Řekl bych, že ne. Jsem rád, že mě berou takového, jaký jsem, bez rozdílu, jestli sedím nebo stojím. Všichni jsou ochotni mi podat pomocnou ruku, když je třeba.
Co v životě považuješ za svou největší výhru?
Největší výhra pro mne je, jak jsem se sám postavil k úrazu. Přijal jsem ho jako svou další životní výzvu, kterou je potřeba překonat, nebo se s ní alespoň rvát. Ne každý dokáže život přijmout takový, jaký je. A to i přesto, že to není procházka růžovým sadem.
Co tě vlastně přivedlo k projektu VZPoura úrazům?
Kamarád mi zavolal, jestli nemám o tuto pozici zájem, neváhal jsem a zjistil si další informace. Jsem nadšený, že mohu svým úrazem upozorňovat na rizika v běžném životě. Je to něco, co má velký smysl proč to dělat. Je také úžasné vidět, jak se děti nebojí a ptají se, jaký je život s hendikepem. Moc rád jim to vysvětlím a popíšu, že je to sice těžší, ale žít naplno se dá i s vozíkem.
Máš nějakou metu, které bys v životě rád dosáhl?
Spousty výzev už proběhlo. Třeba to, abych se naučil znova jíst a pít. Stále se snažím pracovat na tom, abych byl mnohem více fyzicky schopnější než předchozí den. I přesto všechno, co jsem si zažil, bych rád ukázal, že život kvůli vozíku nekončí a že je to pořádná jízda.
