Aktuality
„Úraz ve mně probudil empatii a otevřel mi oči,“ říká náš nový ambasador Radomír Krupa
Radomír se od dětství vášnivě věnoval turistice a horolezectví. Práce ve výškách se mu však v dospělosti stala osudnou. Pád z panelového domu sice přežil, ale skončil na vozíčku a následky si ponese do konce života. Přes to všechno žije nadále aktivním životem a nyní se stal dalším z hendikepovaných ambasadorů v projektu VZPoura úrazům. Více se o něm dočtete v následujícím rozhovoru.
Radomíre, co se ti vlastně přesně stalo a jak ses s hendikepem smiřoval?
Při práci ve výškách (za pomoci horolezecké techniky) jsem udělal chybu, sekundu nepřemýšlel, a spadl jsem z výšky asi 4. patra. Bylo velmi těžké smířit se s tím, že se můj život bude ubírat zcela jiným směrem. Rok jsem byl v nemocnicích v Ostravě a v Brně. Ale největší psychický atak přišel v době, kdy jsem se konečně dostal do Hrabyně na rehabilitaci. Velmi mi tehdy pomohla rodina, manželka, rodiče a kamarádi horolezci. Nikdy na to nezapomenu. Měl jsem v té době již dvě malinké děti – tedy důvod, proč dál žít a makat na sobě.
Jak se po úrazu změnil tvůj pohled na svět?
Byl jsem totálně konzumní člověk. Úraz ve mně probudil empatii a otevřel mi oči. Do té doby jsem si zdravotně postižené lidi vůbec nepřipouštěl. Nakonec jsem se snažil i ZTP lidem, dětem a jejich rodinám pomáhat, pracovat pro jejich lepší a zajímavější život.
Jakým koníčkům nebo sportům se v současnosti věnuješ?
V současnosti se věnuji již jen cyklistice, resp. cykloturistice na handbiku, a rodině. Jsem už dědečkem, ale také mám roční dcerku Elišku, která mě v době volna velmi zaměstnává, je to zkrátka malá čertice. Elišce se také líbí jezdit v cyklovozíčku, takže se snažíme s manželkou Kateřinou jezdit po kraji.
Máš víc kamarádů mezi postiženými, nebo mezi zdravými?
Asi mám více kamarádů mezi postiženými, ale i ty vídám jen sporadicky. Již se nesnažím věnovat svůj volný čas nikomu jinému než své rodině. Konečně si uvědomuji, co jsem svým starším dětem nedopřával. Čas s tátou.
Změnilo se po úrazu chování lidí v tvém okolí?
Rozhodně. Byla to ale zejména moje chyba. Přestal jsem mít potřebu vyhledávat kamarády horolezce, kteří si užívali pohybu po horách a skalách. Přesto mi stále život a dění kolem horolezectví imponují a sleduji je v médiích a na internetu.
A co cizí lidé? Jsou ochotní ti pomoci, když potřebuješ?
Ano, spoustu nabízené pomoci musím, s díky, odmítat. Nikdy jsem však nebyl odmítnut, pokud jsem sám požádal o pomoc. Myslím, že lidé se kolem nás postižených velmi zlepšili, koukají více kolem sebe. Těší mě, že i u mladší generace je nabídka pomoci stále více samozřejmá.
Co v životě považuješ za svou největší výhru?
Budu teď přehnaným realistou: „Že se sám najím a sám si utřu zadek.”
Ale rodina – to je zcela největší výhra, která mne v životě potkala. Při vší své smůle, chybách, omylech, i když jsem své blízké v minulosti zklamal, stále mohu říct, že jsem měl a mám kolem sebe pořád lidsky krásné bytosti. Čím jsem starší, tím více si také uvědomuji, že jsem velmi šťastný člověk díky své rodině.
Co tě vlastně přivedlo k projektu VZPoura úrazům?
V prvé řadě jsem dostal nabídku od kamaráda, že tento projekt hledá další schopné vozíčkáře. Váhal jsem jen malou chvilinku, protože pracovat neustále na nových a nových místech po celé ČR tak trochu naplňuje moji stále potlačovanou povahu cestovatele. Práce s dětmi mne navíc ohromně nabíjí. Jsem přesvědčen, že pokud bych v minulosti měl možnost poznat vozíčkáře a jejich příběhy, sám bych se na invalidním vozíku dnes nepohyboval. Tento projekt má ohromný význam a jsem poctěn, že mohu být jeho součástí.
Máš nějakou metu, které bys v životě rád dosáhl?
Mojí největší metou je žít na této zemi velmi dlouho a stále velmi aktivně. Pokud budu relativně zdravý a budu si moci co nejdéle užívat svých dětí, vnoučat, manželky Kateřiny a celé rodiny, bude to moje největší výhra. Pokud bych měl hovořit o sportovní výhře – rád bych dojel na handbiku v Himálaji co nejvýše to půjde. Také bych rád na handbiku procestoval Evropu od severu k jihu a od západu k východu.